Miloš Zeman vyhrál a on i jeho voliči, stejně jako všichni, kdo nemají v lásce Karla Schwarzenberga, se mohou radovat. Místo toho někteří s jakousi zvláštní zálibou, obdobou dětinského „kyš, kyš“, ukazují prstem na ty, kteří se po právu cítí zklamáni a svou frustraci nyní zpracovávají. Na ideového vůdce tohoto tábora pasoval sám sebe záhy po volbě Václav Klaus, který zřejmě ve stavu nepříčetné euforie neváhal kromě živých urazit i mrtvého. Jeho prohlášení, že „konečně zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí“ je olejem do ohně další polarizace společnosti.
Je přirozené, že někteří z „poražených“ – včetně mě – nyní pochybují. Mnozí ve skrytu duše možná obviňují sebe i „svůj tábor“ nebo naopak své negativní emoce přetavují do jistě oprávněné, avšak bohužel zřejmě bezzubé stížnosti na lživou kampaň. Na tichou smířenou pokoru však bylo vyvrženo příliš mnoho špíny, která stále leží na zemi, po které chodíme my všichni. Lidé, kteří Zemana i pro jeho způsoby nevolili, potřebují jistý čas na to, aby se popasovali se skutečností a vytvořili si imunitu na věty typu „kdybyste nebyl, pane redaktore, úplně hloupý“ atd. Na Klause si mnozí zvykali deset let, teď začínáme, bohužel, od nuly. Imunita proti chřipce je mi na nic, onemocním-li angínou – mám-li zůstat u módních infekčních příměrů.
Často se teď odsuzují média, která Schwarzenbergovi přála. Předesílám, že i v „mírových časech“ česká média beru s rezervou, zejména proto, že zpravodajství a názorová rubrika v českých poměrech poměrně často splývají, což se na západ od nás stává přinejmenším méně často. Právě proto mi ale připadá, že v této hře hrála média s otevřenějšími kartami než normálně. Ostatně toto „zaštítění“ jednoho z kandidátů soukromými médii je standardem, nad kterým se v jiných zemích nikdo nepozastavuje. Vím-li, na čí straně noviny stojí, mohu konzumovat předkládané informace s patřičným odstupem, případně konfrontovat popis skutečnosti s nemainstreamovými zdroji, nebo nekonzumovat jejich informace vůbec.
Je faktem, že média mají přirozenou touhu po kontroverzi, neboť jsou z ní živa; stokrát bylo řečeno a stokrát dokázáno, že špatné, kontroverzní zprávy prodávají lépe než ty dobré. Kdekoli na světě. Zemanova taktika brutálního útoku a lži ve druhém kole vedla k tomu, že to byl právě on, kdo určoval o čem i jak se bude mluvit – a psát. Měla média snad ponechat jeho prvoplánové lži bez povšimnutí? Nebylo by právě to absolutním selháním v jejich roli? Brutální ofenzíva a její odezva v médiích byly do značné míry zákonem akce a reakce. Na druhou stranu se novináři mohli jistě lépe opanovat; jakou z toho vyvodí lekci, uvidíme příště.
Tato volba také ukázala i na jistou obecnou míru neschopnosti naší společnosti vést diskusi, která má možná základ i v tom, že žáci a studenti v českých školách bývají ve srovnání se západními školami málo vedeni k umění věcné polemiky a kritickému myšlení vůbec. V systému, který je převážně založen na pasivní konzumaci informací, existuje zvýšené riziko, že člověk s opačným názorem se rychle stává nepřítelem.
Na druhou stranu je normální a lidské, že tábory, tvořené pozemskými bytostmi, zmítají kromě argumentů i emoce, a to zejména začne-li jedna strana provokovat záměrnými útoky a lží. Zastánci knížete měli jistou převahu srdeční, která jim byla zároveň slabostí. Příkladem budiž herečka Jitka Čvančarová, která, byť profesionálka, se neuměla opanovat, když v televizním přenosu tváří v tvář vyčítala Miloši Zemanovi některé z jeho úletů. U herečky je to možná paradoxní, na druhou stranu jaký lepší důkaz chtít, že v tom opravdu nebyl kalkul, ale srdce?
To, že se kampaň „za Karla“ do značné míry vymkla kontrole, je asi pravda. Vždycky mi ale bude sympatičtější taková-trochu-šílená kampaň než chladnokrevné šloufovské centrální plánování, které se nebojí sáhnout ke jménům a metodám, z nichž tuhne krev v žilách. Vyčítat nyní Praze či umělcům a mladým, že propadli emocím, je lidsky kruté – a mylné. Neukázala historie, že právě tyto skupiny bývají často hybnou silou změny, neboť na ni mají nadšení a potřebnou energii? A vůbec, lze někomu zazlívat naději – jedinou emoci, která, co svět světem stojí, umí vítězit nad strachem?
Neumím si představit, že kdyby vyhrál Karel Schwarzenberg, sedla bych a napsala blog poukazující na pitomost těch, kteří prohráli, tím spíše, pokud bychom byli všichni poníženi lží. Respekt k cizímu zármutku, jakkoli se jedná o zármutek občanský, považuji za základní voličskou kinderstube. Sůl do ran se nesype. Možná na to není zákon, ale nejdůležitější věci uzákonit prostě nejde.
Vítězům sluší velkorysost.