„Jakém Teslovi?“ ptá se muž, teď už s očima upřenýma do mlhy. Jen tunely nebo mlha, nic jiného dnes večer na výběr není.
„Nikolovi Teslovi,“ odpovídám netrpělivě, jakoby to nebylo jasné. Teslu zná přece každý. I to prastaré logo. Nebo ho už změnili?
„Takové starosti bych chtěla mít,“ zamyslím se – a nemyslím to zle. „A kromě toho, vůbec si neumím představit, že bych psala podle zadání.“
Svého času jsem tak psávala, ale to byla práce. Tohle je soukromý blog.
„To si prostě neumím představit. Jakože jen tak, na rozcvičku. Navíc o Teslovi.“
Je to pravda. Na blog sice píšu, protože musím, ale musím, protože si nemůžu pomoct. Přijde inspirace a nic jiného mi nezbývá. Přetlak, úleva. Musí to ven. Ten pocit zná asi leckdo, a nemusí zrovna psát.
Navíc, paní Mentzlovou, která seminář vyhlásila, vlastně vůbec neznám. Jen vím, že jí leží na srdci pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského, že tím pádem má zřejmě v malíku dobu národního obrození, že její syn má jméno Leonard, které bylo i na shortlistu jmen pro našeho syna, a že je Leonard zřejmě velmi chytrý, protože na svých webových stránkách mluví v raném mládí o věcech, kterým ve svém zralém mládí vůbec nerozumím. A taky – můžu reagovat na výzvu někoho, koho jsem nikdy neviděla? Není to proti bloggerskému bontonu? Navíc bych nejmíň o den prošvihla termín. Což bych se tedy dejme tomu pokusila omluvit…nacpaným týdnem. Nedostatkem prostoru pro inspiraci. Potřebuju aspoň chvilku klidu. Třeba jako když jedu v autě a neřídím.
***
Můj muž nic neříká; mlčky sleduje silnici a snaží se nás bezpečně dovézt za alpským sluncem. Navíc je právník a váží každé slovo. Někdy mi připadá, že ta jeho váha na slova bude i za padesát let jako nová. Já svá slova vážím podstatně míň, a na normální váhu nelezu nějakou dobu už vůbec. Pro jistotu.
„Tak to se asi někdo díval na Jima Jarmusche,“ říká s úsměvem s očima upřenýma vpravo od ubíhající dělicí čáry.
„Jak – Jima Jarmusche?“ ptám se zmateně. Jsem mile překvapená, že muž mluví, ale zároveň je mi jasné, že na obzoru je nějaká moje zásadní kulturní mezera.
„Jim Jarmusch – Kafe a cigára. To jsi neviděla? Vždyť to máme na DVD,“ díví se. Samozřejmě zbytečně.
„Ne, ale chystala jsem se to vidět.“ Proč jsem to neviděla, si už pochopitelně nepamatuju, ale na to je můj muž zvyklý.
„Kafe a cigára jsou povídkový film, ve kterém se – překvapivě – pije kafe a hulí cigára a v jedné povídce hrajou White Stripes. Jack tam Meg něco hustí do hlavy o čemsi, co sestrojil podle Tesly, ze kterého asi dost ulítnul,“ dostane se mi vysvětlení.
Víc toho vědět nepotřebuju. Mikroskopicky se zatetelím spokojeností, že můj muž prokázal intelektuální převahu. Uklidňuje mě to, stejně jako mě to zneklidňuje. Stejně jako potřebuju vědět, že o některých věcech zas vím víc já. Princip stálého pnutí. Neklidu. Života.
„Mezi svými kamarády vyhledávej ty, kteří vědí víc než ty,“ stálo vytištěné nahoře na notovém listu se Severskou písní od Roberta Schumanna. Ten jeho citát si pamatuji třicet let, i když na klavír už teď skoro nikdy nehraju.
***
„Mimochodem Tesla je v Americe docela pojem. Jmenuje se tak firma, co vyrábí elektromobily, a na rozdíl od ostatních nezačali s dodávkami nebo tak, ale hned se supersporty. Prostě luxusní elektromobily,“ pokračuje můj muž.
Tak to jde už úplně mimo můj záběr. I můj dvouletý syn ví o autech víc než já. Spíš než na luxus vozu se dívám, jak jeho majitel řídí, případně jak o svůj vůz pečuje. Mimo můj záběr je ale zjevně i celkově Nikola Tesla. I když ne tak úplně, jak se ukazuje vzápětí.
„Jednou jsem byl podívat na jeho pomník v Záhřebu,“ povídá manžel, jako by se nechumelilo.
Chumelí. Další tunel.
„Takže Tesla byl Chorvat?“ ptám se překvapeně, aniž by mě překvapilo, že se můj muž byl dobrovolně podívat na Teslův pomník. „To znamená, že jsme částeční krajani!“ I když mně v žilách koluje jen osmina chorvatské krve. Nebo šestina? Tesla by to zřejmě spočítal líp.
Konečně světlo na konci tunelu. Tedy spíše mlha. A z ní vyčnívá…
KLAUS
Cedule jak hrom. Odbočka na národní park.
Tomu říkám zrada. Člověk si myslí, že unikl, a pak – tohle.
I když – to bude zřejmě nějaká Teslova wireless transmission.
Jen tak, na rozcvičku.
—
P.S. Později večer jsem se na wikipedii dočetla, že Tesla byl Srb. Věci národnostní jsou věci ošemetné. Možná více než fyzika.