Můj koníček – nebo chcete-li úchylka – patří k finančně i energeticky náročnějším. Má ale i své výhody. Když se řekne dieta, přiberu dvě kila, zatímco když se řekne stěhování, zhubnu tři. Stěhovací dieta prostě funguje. Vůbec nejlepší výsledky se dostaví, pokud máte na přestěhování včetně zamluvení stěhováků, uzavření nové smlouvy a předání starého bytu týden. Jako my letos.
Své hobby provozuju posledních patnáct let v průměru jednou za čtrnáct měsíců. Neboli 0,87krát za rok. Někdy ne úplně dobrovolně, ale to jaksi patří k věci.
Čísla mluví jasně. Třináct stěhování za posledních patnáct let – včetně toho letošního na první adventní neděli. To už je slušná praxe.
Někdo by asi řekl, že je to spíš syndrom.
Nejspíš by měl pravdu.
Syndrom mého života.
Polovina života na třinácti řádcích. Adresy blízké i vzdálené. Všechny ty rychle sbalené a pomalu vybalované kufry. Události a rozhodnutí více či méně osudové. Ramínka, která jsem zanechala dalším. Kliky, za které jsem brala párkrát i tisíckrát. Klíče, které jsem odevzdala. Ruce, které tiskly mé. Schránky, které jsem nepříliš pečlivě vybírala. Kuchyně vlastní i společné, kde jsem sbírala cizí recepty a učila se třít česnek na afghánský způsob. Příběhy, které jsem zapomněla i ty, které se mnou jdou dál. Výhledy z oken, které jsem milovala. Tváře, které jsem znala.
Pořád tam někde jsou – a možná také ne. Možná jsou už taky někde jinde.
Neboť změna je život. Stěhování je změna. Stěhování je život.
Tak proč jsem vždycky polomrtvá únavou?
***
„Nebyl důvod,“ řekl věcně tchán, přeměřuje pohledem hory krabic v našem novém bytě a dítě poletující nebezpečně blízko nich. Naposledy se stěhoval před třiceti lety. Neměl důvod.
V těch jeho dvou slovech byla obsažena pravda o našich dvou životech.
Třicet let života na jednom místě.
Zkusila jsem si to představit a něco se ve mně vzepřelo.
Jednou. Možná.
Promiňte, musím končit. Za chvíli mi letí letadlo.
Domů.