Hned na úvod se sluší uvést, že mám k jeho osobě jisté výhrady. Ne snad proto, že není dokonalý či dokonale morální, protože to není nikdo z nás, a ani mi nepřísluší toto posuzovat. Prostě si myslím, že mu jeho současná předsednická uniforma příliš nesluší. S jistou nadsázkou mu však vděčím za život, a tak se i přes možné módní výtky přenesu.
Jeho bonmoty a fóry mi totiž pomohly přežít – spolu s několika hrnky silné kávy – pravidelné pracovní porady v sobotu ráno během českého předsednictví. Bez viditelného úsilí dokázal rozesmát veškeré přítomné ženy – což pokradmu a snad i s lehkou žárlivostí pozorovali ostatní mužští účastníci porady. Když pronesl známý bonmot „gentleman nikdy neurazí, leda vědomě“, docela jste mu to věřili. Tím spíš, že se nepamatuji, že by kdy k tomuto prostředku sáhnul.
Často jsem přemýšlela, zda jeho příslovečné podřimování není jen nějaká zděděná rodová taktika dovedená k dokonalosti; vždycky jsem na ni naletěla a byla překvapena, když najednou otevřel oči a pronesl nějakou přesně sedící poznámku či komentář k tomu, o čem se právě čtvrt hodiny kecalo. Jeho přehled a vhled do složité matérie zahraniční politiky byly známé i mezi jeho zahraničními kolegy „z branže“. Dobře si vzpomínám i na respekt, o němž o něm a s ním hovořili zahraniční i domácí novináři. Jakoby se vědomí mnohasetleté rodové historie přenášelo i na ty, kteří s ním přijdou do kontaktu. Svou roli možná hraje i to, že jeho majetkové poměry jsou známy, a člověk má tedy příjemnou jistotu, že mluví s politikem, který jisté věci prostě nemá zapotřebí.
V mých vzpomínkách však zaujímá zvláštní místo následující historka. Koncem března 2009 padla vláda a pouhé tři dny poté připadla Knížeti nelehká úloha vést radu ministrů zahraničních věcí sedmadvaceti evropských států – první radu v „sestřeleném“ módu. Jednání se konalo na zámku Hluboká, bývalém rodovém sídle hlubocké větve Schwarzenbergů. Nálada v českém předsednickém týmu byla pohřební, všichni jsme byli demotivovaní, zahraniční kolegové zmatení z toho politicky nepochopitelného kroku. V této atmosféře Kníže důstojně a efektivně odřídil jednání, za což sklidil velké uznání svých zahraničních kolegů, kteří dobře věděli, jak mizerně se musí hlava diplomacie zbavená politického mandátu cítit v čele důležitého mezinárodního jednání. Nám ostatním tak ukázal tím nejpřesvědčivějším způsobem, že je třeba jít dál – i ve chvíli, když by člověk se vším nejraději praštil.
Po skončení jednání jsem si trochu déle prohlížela krásné prostory zámku; osamělá jsem pak bloudila po nádvoří a hledala místo, kam občas každý musíme. Byla tam plejáda dveří a vchodů, u nichž nebylo zjevné, kam vedou, a tak mi nezbylo, než je zkoumat postupně. Jedny dveře vedly do tmavé místnosti s kamennou podlahou, lavicemi a malými lomenými okny s vitrážemi. Až po chvíli mi došlo, kde jsem. Byla to malá kaple s oltářem. A před tím drobným oltářem, v naprostém tichu, daleko od kamer a lidí klečela mohutná mužská postava, hlavu v dlaních. V rozpacích jsem se otočila a rychle našla východ. Nevím, čemu či komu věnoval Karel Schwarzenberg tichou modlitbu. Co vím, je, že ten obraz vidím jako dnes. Obraz politika dobrovolně na kolenou před věčností.
A i pro ten obraz – ale nejen ten – mu dám svůj hlas.