V obou případech jde o to, že jistý druh ptáků, jmenovitě hrdličky, nedostal možnost spást úplně všechno. Na rybízových keřích sice parazitoval, takže skoro nic nezbylo, ovšem nakonec se lidé vzchopili.
V případě ODS jde skutečně o princip. Nemožné se stalo skutečností: strana, od níž si kdokoli soudný už nesliboval jakoukoli sebevládu, se rozhodla odstranit člověka, jehož jméno roky vyvolávalo téměř pohádkový úděs i úžas, snad i pro údajné schopnosti sehnat pro ODS potřebné finance. Když jsem se kdysi angažovala v boji za zeleň a proti podivným zakázkám na P10, tj. domovském rajónu T. Hrdličky, jen vyslovení jeho jména působilo jako tajný signál. Bájné zaklínadlo, druh voodoo, při němž zbystřilo ucho každého novináře.
Magie v tom musela být, protože Hrdličkovi nikdy nikdo nic nedokázal, což neopomněl v oněch nemnoha rozhovorech, které v minulosti poskytl, připomenout. Jeho vystupování v médiích bylo dlouho sporadické a do doby, než mu začal po hektolitrech pít krev primátor Bohuslav Svoboda, chyběla jeho projevu – trochu na způsob Karolíny Peake – jakákoli emoce. Fotografovat se nechal výjimečně; v médiích dlouho kolovala jeho de facto jediná fotka před obrazem Hradčan a Malé Strany (nelze mu tedy upřít – přes ryze pragmatické zaměření – smysl pro metaforu).
Od června, kdy poslal výhružnou SMS M. Bendovi , nabíraly Hrdličkovy mediální a politické aktivity na razanci. Server motejlek.com dokonce uvedl, že Hrdlička pro Miloše Zemana organizoval „přijímací pohovory“ Zemanových ministrů. Jak vysoká hra se zde hrála, je zjevné.
Z rozhovorů, které Hrdlička začal poskytovat čím dál častěji, čišela sebejistota a arogance člověka, který ví, že se uplatní v jakémkoli režimu, za jakékoli vlády, s jakýmkoli prezidentem. Mám za to, že Hrdlička právě v tomto období konečně projevil svou lidskou tvář: zcela jednoduše ho přerostlo jeho vlastní ego.
Když si smskoval v den hlasování o Rusnokově vládě s novinářem Lidových novin, Hrdlička těžko tušil, že se právě dostal za pomyslnou čáru. A znovu se ukázala síla médií, protože bez onoho sms rozhovoru by si zřejmě Hrdlička připsal „jen“ další politický bod. O tom, že rozbil koaliční stojedničku, totiž kromě komunikace s LN nakonec nezbyl jiný důkaz – jako vždy.
Přestože podobně jako ostatní „rebelové“ býval Hrdlička nazýván kmotrem (a údajné napojení na ně dokonce položilo Nečasovu vládu), byl to právě on, kdo v poslední době čím dál častěji vzýval k ideové čistotě a obrodě ODS, zatímco skutky i rétorikou ODS permanentně destabilizoval. Jenže voliči neregistrovali Hrdličku, protože jejich povinností není chápat vnitrostranickou mechaniku; ODS prostě v očích lidí ničila jedna kauza za druhou.
Hrdličkova nenávist k B. Svobodovi je z mého pohledu zásadní plus pro Svobodu. Je to důkaz, že Svoboda skutečně dokázal smrduté rybníky pražské velké koalice vypustit, a i kdyby sám nebyl dokonale čistý, to samo o sobě je záslužný čin. Jakousi zvláštní shodou okolností ovšem „dohonila spravedlnost“ v případu Opencard i jeho a jeho kolegy. Jak ale dobře ukázal Respekt mj. na případu pilota Daňhela, v dnešní době bohužel platí, že člověk se může stát obětí i zcela křivých obvinění. Šance Svobody stát se volebním lídrem jsou tak zřejmě blízké nule.
Na závěr si dovolím jednu osobní poznámku: lékař, k němuž chodím již bezmála dvacet let, zná B. Svobodu z dob jeho působení ve Vinohradské nemocnici. Zazlívá mu jeho členství v ODS, ovšem následující mi řekl zcela jasně: „Nemám ho (Svobodu) rád, ale jedno mu nemůžu upřít: že za celý ty roky, co léčil ženský s karcinomy ve všech možných stádiích, si ani od jedný nevzal ani stovku. To se o něm vědělo.“ Kdo zná české zdravotnictví, ví, o jak velkém zázraku můj doktor mluvil.
Proto, pokud se náhodou budu chtít zorientovat v současné politické bramboračce, budu v následujících měsících poslouchat, co říká mimo jiné právě B. Svoboda a lidé z jeho tábora. Jak totiž správně naznačuje náš prezident v titulu své nové knihy, je důležité být informován – a to bývají zpravidla pouze politici (a někteří novináři). A někomu prostě je třeba věřit.
Spíše se ale budu radovat ze svých prvních domácích marmelád. Neboť, jak se říká, nikdy není tak pozdě, aby nemohlo být ještě později. To platí pro objevování principu zavařování stejně jako pro, doufejme, skutečný restart ODS.