Belgická obdoba Reportérů ČT dnes nabídla zajímavý příběh z oblasti stavebnictví, což, jak známo, je oblast korupci zaslíbená. Régie des Bâtiments je ne právě efektivní mastodont, mající teoreticky co nejlépe spravovat, pořizovat a pronajímat pro belgickou federaci nemovitosti především velkého rozsahu. Dvanáct vysokých úředníků včetně bývalého generálního ředitele této instituce je nyní obžalováno z, jak tomu říkají Belgičané, „aktivní korupce“, a spolu s nimi dalších téměř šest desítek lidí. Tedy žádný jeden jediný obětní beránek, jak to známe z našich luhů a hájů, či nejnověji kauzy Kerviel. Ve hře jsou zakázky významem srovnatelné s opravou Karlova mostu nebo, čistě teoreticky, Národního divadla. Tedy žádné nenápadné vedlejšáky.
Jeden z obžalovaných úředníků popsal dokonce na kameru systém následovně. Od firmy A přijal obálku se zalepenou nabídkou na zajištění zakázky, jejíž reálná hodnota byla, řekněme, 100 eur. Nabídka firmy A ovšem zněla na 125 eur. Další dvě dohodnuté firmy B a C pak poslaly jejich dvě, samozřejmě ještě předraženější nabídky, na 150, respektive 175 eur. Nabídka firmy A najednou vypadala jako jednooký král mezi slepými a zakázku – jak jinak – dostala. Dvacet pět eur pak putovalo do úředníkovy kapsy. Deset let vše fungovalo hladce. Pak do promazaného soukolí napadalo pár zrnek písku a po nich přišla obvinění na nejvyšší úrovni.
A v tom právě tkví podstatný rozdíl oproti Česku. Nebo jste snad slyšeli o tom, že by nějaký opravdu vysoko postavený úředník či politik šel bručet za opravdu velkou korupci? Ledy se sice začínají trochu hýbat, například na ministerstvu obrany, ale to je jen špička ledovce. Stejně tak vzácné je, aby se lidé, kteří systém znají zblízka, ať již jako viníci či svědci, nebáli podat svědectví. Dokud si o korupci budou pouze štěbetat vrabci na střeše, v lepším případě psát a točit investigativní novináři a bloggeři, půjde to s Českem s kopce. Pokud otevřené velké případy budou i nadále vyznívat do ztracena, časem začneme brát korupci jako ještě samozřejmější nutné zlo než před letošní vlnou mediálních skandálů. Čerstvou ukázkou této smutné reality budiž vývoj v kauze Union banky zde.
V souvislosti poněkud nepřímé mne pak zaujala ještě jedna věc. Prezident Klaus dnes nabídnul již druhou smeč v boji za svobodu kouření. Jako hlavní argumenty, proč je proti novému návrhu z dílny EU ohledně drsnější regulace tabákových výrobků, uvádí rozbujení černého trhu, šedé ekonomiky a daňové úniky. Ponechme stranou ideologický i ekonomický rozměr celé záležitosti – v tom druhém má zřejmě pravdu. Nelze ovšem než litovat, že s podobnou razancí a důsledností prezident nevystupuje proti korupci. V jeho postavení a s jeho autoritou, mediálním mistrovstvím a oblibou u veřejnosti by měl takový postoj jistě významný dopad. Přitom jde o problém chronický a rozlezlý, který je tu déle než naše členství v EU a který způsobuje nepopiratelně větší škody než například regulace tabáku. Je rovněž známo, že v době ekonomické krize se míra korupce zvyšuje.
Náklady na korupci jsou v Česku obvykle odhadovány na 200 mld korun ročně, jinými slovy nebýt jí, mohli bychom mít již příští rok vyrovnaný rozpočet. Negativní vliv této metly se ale samozřejmě neomezuje na odsávání zdrojů z veřejných rozpočtů: korupce podvazuje ekonomický růst, snižuje optimální výkon ekonomiky a kromě finančních vytváří i časové náklady pro firmy. Jde tedy o distorzi trhu par excellence, proti které by měl každý skutečný liberál bojovat jako lev.
V celosvětovém žebříčku indexu korupce jsme vloni opět klesli. Je to s podivem, neboť jde o jednu z oblastí, do které nám EU nekecá, a mohli bychom tedy excelovat a dokázat, jak jsme dobří. Opak je ale pravdou. Dobří jsme, ale v udržování korupčního prostředí a příslušných praktik.
Kdokoli z politiků tedy hovoří o nutnosti snižovat schodek státního rozpočtu, respektive boji s šedou ekonomikou, a nezmiňuje se přitom o konkrétních opatřeních na potírání korupce, má v mých očích jen o málo více důvěryhodnosti než zloděj, který křičí: Chyťte zloděje!