Můj muž je bílou vránou z hlediska Čechů i Belgičanů, protože teď bude zhruba půlroku s naším třináctiměsíčním synem doma on. Náš syn je bílým vránětem mezi malými Belgičany, kteří hromadně míří zhruba ve třech měsících až půlroce do jeslí. Několik měsíců po porodu dostává žena v Belůgii plný plat; pak začne být její mateřství finančně ohodnocováno podobně jako metařství, a tak nějak je na tom i se společenským uznáním. To samozřejmě ženy zrovna nemotivuje jít proti proudu, takže mimino putuje do jeslí, nutno však dodat, že velice často jen na pár hodin denně, protože firmy zde vyznávají podstatně vstřícnější postoj k částečným úvazkům. Žena se tak na dlouhá léta nestává jenom matkou.
V Česku dosud platilo, že matka, která pracuje, své dítě tak úplně nemiluje. Časy se ale naštěstí snad mění, jak mj. ukazuje tento průzkum. Finanční ohodnocení matek potažmo jejich sociální status je podobně nevalný jako v Belgii, na rozdíl od ní je ovšem u nás minimum státních jeslí a školky bývají často přeplněné. Určitou alternativu představují chůvy, kterou jsou však velice drahé, a školky soukromé, z nichž některé přijímají děti již od 18-ti měsíců. Pokud má žena tedy možnost pracovat, přináší do rodiny svůj příjem, a rodičovský příspěvek alespoň částečně pokryje náklady na školku. Hlavním problémem ovšem zůstává nedostupnost částečných úvazků. V současném systému by žena často musela dát velmi malé dítě do školky na celý týden od rána do večera, což většina nechce. Ani soukromé školky proto situaci neřeší, možná snad v kombinaci s hlídáním babičkou. Ta však často bývá sama zaměstnaná, bydlí daleko či má jiné zájmy.
Bílou vránou v obou zemích jsem i proto, že dokážu finančně zabezpečit naši rodinu. Zajímavé ovšem je, že když toto zmíním, tak i v Čechách, baště rodičovského konzervatismu, se pohled lidí radikálně mění. „Tak to je jasné, že se vracíš do práce.“ Jako by ten život – a rodičovství – byl jen o penězích. Z tohoto hlediska bych bývala měla nastoupit do práce po čtyřech měsících po porodu.
V neposlední řadě nemůžu nezmínit evergreen raného mateřství, neboli kojení. Více než půl roku v Belgii kojí jen přistěhovalkyně a radikální biomatky. Z tohoto pohledu jsem asi od každého trochu.
Všechny výše uvedené věci spolu souvisí. EU neEU, stále platí staré dobré „jiná země, jiný mrav“, ať jde o rodičovství, nebo o jídelníček. Každopádně tomuhle výbornému klipu by tady v Belgii tak dobře jako české matky rozuměl jen málokdo.