Jde o jednu z hlavních novinek, které zavádí Lisabonská smlouva (kap. 2, odd. 1, čl.13a-III). Ta sice pochopitelně nejde do detailů, a právě na těch momentem její ratifikace začal leckdo usilovně pracovat. Jasné je zatím jen to, že v čele evropské diplomacie téměř jistě stane britská labouristka, baronka Catherine Ashtonová, jejíž minulost skrývá nejeden otazník. Nebude to mít jednoduché, protože bude muset sedět na dvou židlích: v Evropské komisi jakožto její vice-prezidentka a v Radě EU jakožto vysoká představitelka pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Toto propojení je pokusem sjednotit zahraniční politiku EU a omezit torpédování její image v zahraničí, jakého se pravidelně dopouštějí některé členské státy.
Vzhledem k tom, že skeptici říkají, že jde téměř o nemožný úkol, má mít paní Ashtonová k ruce zhruba 6000 úředníků. Prskání ohledně zvráceného navyšování počtu eurokratů v celkem 136 zastoupeních EU po celém světě ale tentokrát není na místě: naprostá většina z nich tam bude totiž dočasně převelena z národních administrativ. Jinými slovy mezi nimi budou i Češi. Bude zajímavé vidět, kolik a kdo konkrétně to nakonec bude.
Co je ale již nyní velice znepokojivé, jsou čísla, která zveřejnil bruselský server euobserver http://euobserver.com/9/29315. Z nich vyplývá, že v exklusivním třináctičlenném „mandarínském klubu moudrých“, který radí Ashtonové, jak to celé, rozuměj nová evropská diplomacie, má vypadat, sedí jediný zástupce střední a východní Evropy (za Maďarsko Gábor Ivan). Vzhledem k tomu, že mezi novými a starými členskými státy je poměr 12:15, neboli 4:5, jde o těžko obhajitelnou disproporci, samozřejmě v neprospěch Česka a dalších „nováčků“. Nutno říci, že poněkud překvapivě jsou bity členské státy obecně, neboť ve skupině mandarínů mají pouhé čtyři zástupce ze třinácti, zbývající jsou šedé eminence EU institucí. Inu, „Připravenému štěstí přeje“.
Podobná disproporce panuje v oblasti vnějších vztahů již dlouho. Pokud jsou čísla obvykle dobře informovaného euobserveru správná, pouze 117 z 1657 z úředníků, pracujících v oblasti současné evropské diplomacie, pochází z nových členských států. Není divu: vnější vztahy a zahraniční politika jsou odjakživa strategickou oblastí. Ne náhodou byla v rámci EU společná bezpečnostní a zahraniční politika vyčleněna do speciálního režimu, tzv. druhého pilíře. Myslím, že není nutné vysvětlovat, proč je pro stát výhodné mít co nejvíc „svých“ lidí na co nejlepších místech ve strategické oblasti.
Těžko nyní odhadovat, jak bude výsledná podoba evropské diplomacie nové generace vypadat, až v dubnu přistane členským státům na stole. Poslední slovo tedy budou mít ministři zemí sedmadvacítky včetně ČR – nebudeme tedy moci říci, že „Brusel něco rozhodl“. Šance, že kompromis pro nás bude výhodný, se alespoň v této chvíli nezdají velké. Utěšovat se zřejmě budeme moci tím, že o mnoho lépe na tom nebude žádný z „nových“ států. Tedy pokud nám euobserver nevybojuje lepší zacházení.