Právě tehdy nejvíce potřebujeme, aby věci – mám na mysli systém zdravotnictví – fungovaly, neboť dříve či později bude mít každý z nás minimální, či spíše nulovou, možnost systém přemlouvat, korigovat, prostě nějak přetvářet k obrazu svému; možná bude v tu chvíli rád, že dýchá. Proto je třeba o věcech spojených se zdravím – a tedy i nemocemi – hovořit a zajímat se o ně, i když přirozená touha zdravého člověka je nejspíš právě opačná.
Za svůj úvodní cynismus bych se mohla omluvit, ale nebylo by to upřímné. Nasbírala jsem za poslední rok příliš mnoho zkušeností na to, abych si brala servítky. Pravda – některé zkušenosti byly také dobré, ale nebyly ani trochu automatické. I když nepopírám, že mám pifku na současný systém, uznávám, že má jednu zásadní výhodu: právě systému, tak jak ho zavedl moderní stát skrz politický vývoj, vděčíme za to, že jistá úroveň péče je dostupná každému (pokud tedy zrovna nemáte tu smůlu a nedostanete mozkovou mrtvici v srpnu v Praze – to pak na vás možná nezbude místo na iktové jednotce, neboť jich tou dobou bývá polovina zavřená z důvodu dovolených).
***
Zdravotní péče má být dostupná každému; jinak by většinu z nás plebejců dodnes léčil ranhojič a bába kořenářka. Ovšem povolám-li zpět do zbraně svůj cynismus, napoví mi, že možná by měli lepší výsledky než někteří lékaři dnes. Ostatně právě z tohoto důvodu léčitelé přežili do dnešních dnů, a např. homeopatii a bylinky opatrně používá i mnoho tzv. normálních lékařů.
Na druhou stranu, pokud něco nestojí nic, obvykle to stojí za nic. A asi každý se shodneme na tom, že zdraví je to nejcennější, co máme. Z toho by tedy mělo logicky vyplývat, že za zdraví bychom měli platit. A právě v tom tkví kámen úrazu. Kdo, za co, od kdy, kolik? Za socialismu bylo zdraví zadarmo pro všechny. Všeobecně se sice vědělo, že existuje skupina vyvolených, obvykle patřičně stranicky upíchnutých, kteří mají nárok na lepší péči; na to ale ti, kteří dnes volají po zcela bezplatném zdravotnictví, rádi zapomínají.
Transformovat takto deformovaný systém je nepochybně těžký a politicky mimořádně nevděčný úkol, se kterým se lopotí různí ministři již téměř čtyřiadvacet let. Jedním z hlavních úskalí je, že mnoho lidí prostě není ochotno akceptovat fakt, že za zdraví by měli platit. Přitom nikde na světě není zdravotnictví kompletně zadarmo.
Proto jsem uvítala, že bývalý ministr Heger právně standardizoval nadstandardy. Jeho bohulibý záměr však smetl ze stolu letos v létě Ústavní soud, za hlasitého potlesku ČSSD.
Je pikantní, že o pár měsíců později, tedy dnes, ČSSD volá po jejich znovuzavedení.
***
Pokud si popovídáte s pár doktory, většina z nich vám řekne, že situace ve zdravotnictví je čím dál méně stabilní. Neví se dne ani hodiny, kdy se bude zase něco měnit. Není třeba dodávat, jak moc se zmíněná nejistota podepisuje na chování zdravotnického personálu. Nestabilitu by bylo možné dočasně akceptovat, pokud by člověk měl jistotu, že reforma povede ke stabilizaci stavu. Místo toho je jedna reforma shozena ze stolu, aby ji ti, kdo tleskali jejímu shození, vzápětí chtěli resuscitovat.
Rozdíly mezi nemocnicemi se navíc prohlubují co do kvality péče i přívětivosti personálu – což by bylo v pořádku, pokud by měl pacient možnost svobodné volby; špatné nemocnice, kam nikdo nechce, by časem zanikly. Jenže pacient takovou volbu nemá, a to ani po zrušení spádových oblastí v roce 2011.
V zásadě je věcí náhody, do jaké nemocnice se dostanete.
Jeden příklad za všechny. Letos na jaře vezla záchranka moji mámu s akutní příhodou břišní do jisté pražské nemocnice, říkejme jí Příšerná. Snažila jsem se po telefonu přesvědčit personál záchranky, aby mámu odvezli do jiné nemocnice, která je narozdíl od Příšerné vybavena iktovou jednotkou. Máma byla na jaře teprve pár měsíců po mozkové příhodě. Po chvíli rozhovoru se sanitářem mi nicméně došlo, že hovořím s GPS, stále opakujícím „mám instrukce, vaše matka je v ohrožení života, je třeba ji převézt do nejbližší nemocnice, a nejblíž znamená do Příšerné“. Můj argument, že nemocnice s iktovou jednotkou, kde se máma dříve léčila s mrtvicí, je o pouhé dvě minuty cesty dále než Příšerná, nezabral. Mámu nakonec nechali v Příšerné nemocnici ležet tři hodiny (!) na příjmu, aby nám následně sdělili, že to není nic vážného a že si ji nechají pár dní na pozorování. Společnými rodinnými silami jsme pak (velice krkolomně) zařídili mámě převoz soukromou sanitkou do nemocnice, kde se léčila dříve. Tam ji po sonu okamžitě vezli na sál, a ještě týž večer byla operována.
Tolik tedy svoboda volby v současném systému.
***
Mohla bych v historkách pokračovat, ale nechci čtenáře deptat.
Mám prostě – a bohužel – dost materiálu na to, abych učinila závěr, že české zdravotnictví se podobá ruské ruletě na český způsob. Nechci ji dál hrát a nechci ani, aby ji hráli moji blízcí. Jak moc mě to za poslední rok vyčerpalo asi pochopí jen ten, kdo něčím podobným prošel. Jsem ochotna platit za to, abychom já či moji blízcí měli jistotu, že pokud budeme v úzkých, slabí, bezbranní, nemocní, abychom měli jistotu, že se o nás někdo dobře postará. Že se nebudeme muset strachovat, že sanitka, ve které pojedeme, bude odmítnuta ve čtyřech nemocnicích, jak se prý stává v poslední době.
Nemyslím si, že kompletně bezplatná péče je řešení. Tak to nefunguje nikde na světě. Český systém ale možnost připlatit si za péči v současné době nenabízí. Přitom by to bylo tak záhodno! Soukromé výdaje na zdravotnictví jsou u nás ve srovnání s jinými vyspělými státy podprůměrné, stejně jako celkové výdaje na zdravotnictví; špičkové přístroje jsou ale stejně drahé jako v zahraničí. Pokud bych si spořila na lepší péči, dělala bych to pro sebe a své blízké; neukrajovala bych nikomu z jeho koláče. Nebylo by to tedy na úkor těch, kdo takové přání nemají a kdo raději investují jinam, např. do cigaret.
Moje konstruktivní nabídka příštímu ministru zdravotnictví tedy zní, aby každý, kdo chce investovat do svého zdraví, ať se to týká volby nemocnice, lékaře či nadstandardu, tak mohl svobodně učinit.
Před nadcházejícími volbami budu o mnoho pečlivěji než dříve sledovat, co která strana píše v té části volebních programů, která se obvykle nazývá „Zdravotnictví“, a koho by ráda viděla na příslušném ministerstvu.
I když spíše by se příslušná kapitola měla jmenovat „O životě a smrti“.