Povolební víkend přinesl novou milou jistotu; totiž že kdyby nebyl politikem, určitě by se náš prezident uživil jako herec nebo hráč pokeru. Jeho výkon minulou neděli v Otázkách Václava Moravce byl hoden profesionála: poprvé veřejně konfrontován s faktickým zánikem SPOZ nehnul Miloš Zeman brvou a zachoval svůj blahosklonný vševědoucí úsměv. Přitom rána, kterou utržil, byla čerstvá, osobní a z nejhlubších. Jeho dítě, politický projekt, jemuž propůjčil kromě svého jména i tvář a jenž mu měl zajistit politickou nesmrtelnost (a dceři Kateřině snad i politickou budoucnost), skončil. Navždy. Doufejme.
Tento první náraz jakoby odšpuntoval džina z lahve, takže již o čtyřiadvacet hodin později začal hon na Zemanova hlavního spojence v ČSSD. Kdo chce zabít Zemana, musí nejdřív zabít Haška, chtělo by se říct filmovou metaforou – byť to, co následovalo, spíš než film připomínalo zběsilý fast forward, pro jednou mimo režii Hradu.
Zeman leží mnoha lidem v této zemi v žaludku; jeho oslabení je v zájmu prakticky každého politika včetně příští vlády, ať už bude jakákoli. A tak to Hašek schytal takříkajíc i za svého guru. Celou záležitost neustál nepochybně i proto, že ho Zeman potopil stejně chladnokrevně, jako předtím zastřel bolest ze ztráty SPOZ. Ústy svého kancléře popřel, že by Hašek a spol. dorazili do Lán na jeho pozvání. Přitom stejně tak mohl říci, že Haška a spol. pozval, protože prezident se přece může scházet s kým chce. Nebo ne? Nebo že by nějaké limity platily i pro Miloše Zemana?
Pravděpodobnost, že by se Hašek a spol. nakvartýroval o své vlastní vůli k prezidentovi v maximálně výbušnou dobu (den voleb), vychází i laikovi blízko nule. Ovšem Mynářovo-Zemanovo popření, že by schůzku inicioval prezident, zůstane již navždy v kategorii „pravděpodobných“ lží, nikoli lží prokázaných. Což je přesně ten rozdíl mezi formátem Zeman a formátem Hašek. A proto bude Zeman nepochybně i nadále požívat nadpoloviční důvěry a obliby svého národa, zatímco ten samý národ bude nenávidět Michala Haška.
A pak Zeman narazil do třetice. Jeho naražený meniskus jakoby psychosomaticky zhmotnil oba předchozí nárazy politické. Jak příznačné, že ten, který prezidentem již nikdy nebude, na kolena kleká dobrovolně za bílého dne, zatímco Zemana pošle na kolena až tvrdá zeď v hloubi noci. Prý.
Anebo i v případě menisku je všechno jinak, jak nám připomněl základní pravidlo řádu tohoto světa Zeman minulý víkend u Moravce?
Skoro mi připadá, že ten bonmot byl – na rozdíl od mnoha jiných – opravdu užitečným návodem, jak rozumět dnešní zcela nepřehledné době.