1. Je pět hodin, sychravý podzimní podvečer se už vetřel do všech koutů pražských Dejvic. Oblíbené dětské hřiště osiřelo, poslední matka s dítětem za sebou zavírají nízká dřevěná vrátka. Batole nedbá vydlážděného chodníku a upaluje, seč mu nejisté nožky dovolí, k moři kamínků pod houpačkou v neoplocené travnaté části hřiště. Když jsou vám necelé dva roky, kamínky jsou báječné prostě proto, že jsou, a přendávat je sem a tam a tam a sem je ta nejlepší náplň času.
Právě když se zvon z blízkého kostelíka začne rozléhat večerem, vbíhá na trávník bezprizorní kůň, možná poník.
Zprvu je daleko, ale po pár skocích je mu trávník malý, a tak obloukem zamíří k dětské houpačce. Před očima matky se kůň postupně proměňuje v obrovskou dogu, která pár metrů od batolete vybere ostrou zatáčku a odcválá k útlé postavě vynořivší se v dálce ze tmy. Postava náhle mrští do vzduchu předmět, který hravě překonává vzdálenost padesáti metrů a dopadá batoleti k nohám. Následující film je hodně rychlý: matka bleskurychle popadne dítě do náručí, chce odkopnout míč, ale místo toho málem upadne. Je jí jedno, jestli její hlas přehluší večerní zvony, dokonce v to doufá: Zavolejte si toho psa! Těsně před matkou a dítětem zařadí monstrum v plné rychlosti zpětný chod a odcválá zpět.
Večer prořezávají dva vzrušené hlasy. Majitelka psa hájí rozhořčeně jeho čest, rozčileně máchá házedlem na míček a ignoruje otázky stran svého duševního zdraví, které jí opakovaně klade matka. Stále není jasné, proč si ze všech možných směrů vybrala žena pro hod míčkem právě azimut „dítě“. Po krátké chvíli mizí žena se psem útrpně ve tmě.
Matka stojí na nohou jen díky masivním dávkám adrenalinu, které jí do krevního oběhu právě vpumpoval mozek. Kolena i ruce se jí klepou tak, že musí položit dítě na zem, aby se do moře kamínků nesložili oba. Ruku v ruce kráčejí pomalu domů. Dítě se výjimečně nedožaduje dalšího pobytu venku; scéna zřejmě zapůsobila i na něj.
Pokud jste si mysleli, že ta matka jsem já, máte samozřejmě bod.
***
2. Střih, o dva týdny později, krkonošská chata Dvoračky. Dítě se pokouší vylézt na hromadu sněhu. Odněkud přibíhá pes. Očichává střídavě sníh a dítě. Sníh průběžně značkuje, jak to psi dělají.
Zůstávám klidná v rámci možností. Pes mi sahá pouze ke kolenům; s dítětem si ovšem hledí z očí do očí.
„Jedeš! Běž pryč“! zasyčím co možná nejdůrazněji a paží naznačím, kudy zhruba by se měl pes ubírat. Současně s tím zkoumám pohledem okolí chaty. „Kde máš páníčka?“
Pes z nějakého důvodu neodpovídá a dál se motá kolem dítěte.
Blíží se pár lidí, vodítko nemají. Na chrastění vodítka ve všech jeho variantách mám obzvlášť vycvičený sluch. Je zjevné, že mi během porodu někdo implantoval do uší vlčí slechy a do očí laserový radar. Pokud je poblíž moje mládě, nejde ani jeden ten systém úplně vypnout.
„Promiňte, není to váš pes?“ ptám se prošedivělého, asi padesátiletého muže.
Hledí na mě beze slova poněkud vykuleně skrz hranaté brýle.
„Nevíte náhodou, čí je to pes?“ zkouším to dál.
Muž se nechápavě podívá na svou družku. Na něco se jí německy zeptá.
Aha.
„Wissen Sie…? Soukám ze sebe.
Muž se ženou pokračují v cestě.
„…čí je to pes“? dostanu konečně ze sebe lámanou němčinou. Pár se vzdaluje. My dva se psem, vlastně tři, tančíme zvláštní druh svižného kruhového tance kolem hromady sněhu. Psovi se to líbí, mně méně.
Žena se otáčí.
„Pojď, Jimmy,“ pronese otráveně. Česky.
„To je váš pes?“ Žasnu.
„No jasně“. Do uší mě praští nehraná lhostejnost v hlase.
„No jasně?“ ptám se nevěřícně. „Nebylo moc příjemné, když váš pes očichával moje dítě.“ Tahle hláška by asi neobstála na kurzu bezkonfliktního řešení sporů, ale na jinou v tuhle chvíli prostě nemám.
„Opravdu?“ majitelce psa chladnokrevnost očividně nechybí. „No neříkejte,“ dodá a úplně klidně se mi při tom podívá do očí.
Je to provokace? Nevím. Nevím, co říct.
„Opravdu,“ hlesnu nakonec.
Šach, mat.
***
3. Střih. Velikonoce 2013, Jánské lázně. Jdeme na večeři. Dítě vybíhá z pokoje do úzké chodby horské chaty. Vzápětí se ze dveří sousedního pokoje vynoří čtyřnohý chlupatý obr.
Brzdím dítě v rozletu a dávám majiteli psa čas na to, aby s ním sešel po schodišti. Místo toho mě čeká lekce z kynologie.
„Nebojte se, ona je hrozně hodná,“ pronáší muž vlídně a zaklíní se konverzačně ve dveřích. Skoro bych řekla, že na mě dělá psí oči.
OK, je to možné. Většina psů jsou zřejmě docela milí. Problém je, že určitě ne všichni a že rozdíl mezi jedněmi a druhými jaksi na potkání nepoznám. Ono to totiž ani nejde.
Mlčím a čekám, snažíc se udržet dítě v pokoji. Marně.
„Víte, tohle je border kolie,“ pokračuje významně muž. „Ale asi jste o nich neslyšela, že?“ vyzvídá opatrně, jako bych byla politováníhodný idiot, kterému se nyní nabízí spása v podobě osvícení skutečným mistrem.
Ano. Border kolie jsou asi obvykle hodné. Moje sousedka Štěpánka, cvičitelka vodicích psů, o tomto plemenu kdysi mluvila. Ale moc si to nepamatuju. Nejsem si jista.
Ten muž je docela sympatický. Zoufale mlčím a doufám, že pochopí, že na školení o psech teď není nejlepší chvíle.
„Můžete, prosím, odvést toho psa?“ na scéně se objevuje můj manžel.
„Ale ona je opravdu hrozně hodná, viď Carrie,“ říká majitel psa dotčeně a odkráčí spolu s Carrie a manželkou.
Moje poslední příležitost ukázat se jako skutečný milovník zvířat zůstává neproměněna. Oba nás nepochybně prohlásí za nepřítele psů a border kolií zejména.
***
Tak to ale není. Psy jsem odmalička milovala a doteď je mám ráda. Prominentní polička v mé dětské knihovničce vypadala, vedle Verneovek, asi takto:
- E. Knight: Lassie se vrací (po níž se ostatně jmenovalo naše pubertální tajné dívčí uskupení)
- C. Aubry: Bella a Sebastian
- Z. Frýbová: Robin
- J. London: Bílý tesák
- K. Čapek: Dášeňka čili život štěnětě
- všemožné Atlasy psů a příbuzná publicistika
A tak dále.
V televizi jsem bez dechu sledovala putování Goro, bílého psa. Maxipsa Fíka jsem měla nejraději z večerníčků. S babičkou jsme na chalupě o prázdninách ´88 zachránily Filipku, zaběhlé štěně, ze kterého se vyklubala fena. Táta tehdy o psovi nechtěl slyšet, a tak Filipka putovala k hodné paní do Hlásné Třebáně. Jezdili jsme za ní na výlety ještě mnoho let. Na konci základní školy jsem si konečně vybrečela vlastního drsnosrstého jezevčíka Fida. V dospívání jsem přečetla všechny díly Zvěrolékaře od Jamese Herriota. Moje první slohová reportáž na gymnáziu se jmenovala Psí domov a pojednávala o útulku v pražské Tróji. Rodiče doteď mají drsnosrstého jezevčíka Vilíka.
Touto koncentrovanou defenzívou chci jen říct, že ke psům mám odjakživa blízko. Otevřeně však přiznávám, že nemám ráda, když se neznámý pes přiblíží k mému dítěti. Ostatně pozor dávám i s Vilíkem. Jezevčíci nemívají děti příliš v lásce, Vilík není výjimkou, a tak to také beru.
Volný pohyb psů upravují obecní vyhlášky. Seznam povolených a zakázaných ploch pro volné pobíhání psů v Praze je např. zde. Realita je ovšem taková, že přinejmenším v Praze 6 pobíhají psi volně i tam, kde je to výslovně zakázáno. První příběh z dětského hřiště by se nestal, kdyby majitelka dogy respektovala vyhlášku, podle které je běhání psů na dětských hřištích, ať oplocených, či nikoli, výslovně zakázáno. Pokuta za nedodržení vyhlášky je až 50 000 Kč. Teoreticky.
Respektuju potřebu psů se proběhnout, ostatně deset let jsem venčila zmíněného Fida. Zpravidla bez vodítka. Když se ale blížilo malé dítě, vždycky jsem si psa přivolala a připnula na vodítko. A to jsem sama dítě neměla. Jako matka prostě nerozumím lidem, z nichž mnozí jsou rodiči, kteří svému miláčkovi dovolí očichat, v horším případě pomočit kočárek, či zvědavě kroužit kolem matky s dítětem. Na slušně vyřčený požadavek, aby si svého psa zavolali, reaguje mnoho z nich uraženě, v lepším případě údivem. „Já jsem nevěděl/a, že vám to (rozuměj: „hysterická matko“), vadí“. A tak dále. Jejich rozhořčení vychází nejspíš z přesvědčení, že jejich pes je hodný a mírumilovný; je pro ně zřejmě těžké si představit, že to někdo neví. V horším případě pak vybuchnou či mě ignorují. Pochopila jsem, že se tomu nelze vyhnout. Jistá část pejskařů vždycky bude brát můj požadavek jako útok na svobodu jejich čtyřnohého mazlíka, a tedy i jejich osobní. Někteří bývají tak rozezleni, jako by mé dítě právě pokousalo jejich psa.
Tato představa je samozřejmě absurdní, ovšem vystihuje podstatu problému. Střet dítěte se psem je střet, ze kterého dítě nikdy nevyjde vítězně. Asi nejdramatičtějí možný průběh pokousání psa dítětem je zachycen zde. Pokud ovšem kouše pes, problém, samozřejmě právní, má potenciálně i jeho majitel. Příběhy pokousání či usmrcení dítěte psem, jako je tento či tento, jsou smutné až tragické, ale hlavně – zbytečné.
Už jsem párkrát zaslechla i obviňování ve stylu: Co z těch dnešních dětí bude, když jim jejich matky ani nedovolí sáhnout si na psa. Nemám zapotřebí se před cizími lidmi obhajovat argumenty, že je můj syn pravidelně v kontaktu se zvířaty a zejména psy. Vždy jde ovšem o psy prověřené, zvyklé na děti. A i tak zůstávám ostražitá. Jak říká výše zmíněná sousedka Štěpánka, canisterapeutka a certifikovaná cvičitelka slepeckých psů: Je to prostě pes. Myslí tím, že i to nejhodnější či nejvycvičenější zvíře se může zachovat nepředvídatelně.
Někteří z neukázněných pejskařů jsou dost možná z těch, kteří mají v nárocích na dokonalou matku jasno. Totální mateřské nasazení, ke kterému patří nespat, roky kojit, rezignovat na kariéru a věnovat se výhradně dítěti nejméně do tří let jeho věku, považují za samozřejmost. Tito lidé zejména by si ovšem měli uvědomit, že laxním přístupem k venčení svého psa zrovna nepomáhají matce v plnění její nejzákladnější povinnosti: totiž udržet své mládě v bezpečí. Fakt, že je v Praze téměř nemožné zachovat během procházky dítě i kočárek současně prosty psího lejna, patří v tomto kontextu do kategorie kosmetických detailů.
Závěrem je třeba říci a to podtrhnout, že zdaleka ne všichni pejskaři jsou neukáznění. Venku potkávám řadu milých a civilizovaných psů a jejich pánů. Mám je ráda, protože vždycky rozptýlí mého syna; vážím si jich za jejich ohleduplnost. Celkem bezděčně se na ně z vděčnosti usmívám. S některými se i kamarádíme, viz výše.
Současně ale dokážu i částečně pochopit, že lidé, zejména ti, které z nějakého důvodu zklamal svět, mají radši zvířata než lidi (dobře to popisuje jeden cizinec žijící v Česku zde). Jsem ale přesvědčena, že jejich lásku k němé tváři by nijak neumenšilo, kdyby svého čtyřnohého přítele drželi v určitých situacích zkrátka. Do slova a do písmene.
Myslím, že by se nám všem žilo o něco lépe.