Co překvapí člověka asi jako první věc, je luxus, který v Bruselu představují eskalátory, natož pak jezdící. Cestujete-li z letiště do města autobusem, což je poměrně svůdná varianta, pokud netoužíte vyhodit padesát eur za taxi či zdolávat kilometry smrdutých chodeb hlavního nádraží, kam se dá dojet vlakem, musíte se připravit na slušný sportovní výkon na Schumanu – jediné stanici metra s napojením na letištní linku. V přímém sousedství budovy Rady, kde se, jako třeba právě dnes, scházejí hlavy evropských států, již téměř rok nejezdí ani jeden eskalátor, pochopitelně z důvodu zušlechťování stanice, které bude trvat několik dalších let. Tedy – do vestibulu vás ještě krátký eskalátor sveze, ale dolů na nástupiště už musíte zdolat desítky špinavých schodů v zsinavém oranžovém příšeří. Když jsem s touto skutečností byla konfrontována ve čtvrtém měsíci těhotenství s dvěma kufry v ruce a obrovskou únavou po celém těle, přiznám se, že jsem poněkud ztratila glanc. Selhalo totiž záložní řešení – taxi – protože už nebylo jak vyjet zpátky na ulici (eskalátor nejezdil). Jen díky mému zřetelně probublávajícímu nervovému kolapsu mi tehdy pomohl zaměstnanec metra. Zřejmě věděl, že zoufalé ženy dělají zoufalé věci, a já jsem tehdy skutečně byla připravena vraždit.
Někteří mí známí tvrdí, že místní obsluha eskalátory zastavuje schválně – z úsporných důvodů – ale to je příliš perverzní a navíc nepravděpodobná představa na to, abych ji mohla přijmout. Houfy lidí ve špičce proto poslušně šlapou po vysokých schodech, které jakoby se mohly každým okamžikem rozjet, ale samozřejmě nerozjedou. Zde je třeba vyzdvihnout vysokou stádní kulturu středoevropanů, kterou Belgičané, resp. bruselská mezinárodní směs, bohužel neoplývají. Tam, kde se Češi pohybují, Bruselané se motají. Jejich schopnost navzájem do sebe vrážet i na poloprázdném nástupišti by měla být podrobena vědeckému zkoumání.
Jako vysvětlení se nabízí naprostá absence prostorového vnímání, periferního vidění, ohleduplnosti či obecně snížených motorických schopností. Je faktem, že v Belgii se ke sportu přistupuje velmi opatrně. Komukoli jsem se zmínila, že jsem jednou v životě dokončila triatlon, postavil mě automaticky na piedestal vrcholových sportovců. Belgičané, a Valoni obzvlášť, ke sportování netíhnou: děti zůstávají přes zimu zavřené ve školkách nonstop a autem se jezdí pro rohlík, resp. nedělní croissant, i kdyby pekařství bylo za rohem. Jde dost možná o důsledek toho, že Belgie má, kromě jedné z nejvyšších hustot osídlení, též nejhustší síť dálnic na světě: v celé zemi není de facto místo, kde by se člověk schoval před zvukem motoru. Dálnice zůstávají navíc osvíceny do hluboké noci (tuším kromě Flander, kde se zhasíná ve dvě ráno), což je pro řidiče požehnáním, na druhou stranu to způsobuje jedno z největších světelných znečištění vůbec. Není divu, že, viděno z vesmíru, se Benelux jeví jako největší světelný koláč na Zemi.
Ale zpět k hromadné dopravě. Je tedy možné, že odpor ke sportování zapříčiňuje další místní fenomén: nulovou galantnost vůči těhotným ženám, kdy každý si uzurpuje místo k sezení se zavilostí vyhladovělého vlka. Nejsem pochopitelně tak naivní, abych si myslela, že každý nutně pozoruje tělesný stav svých spolucestujících, který obzvláště pod vrstvami zimního oblečení nemusí být zřetelný. Mnohokrát jsem ale byla svědkem, kterak jiná těhotná žena, nejméně v devátém měsíci, v kabátu, který již nešel zapnout, byla podrobena zkoumavým pohledům desítek sedících spolucestujících, kteří se posléze vrátili k četbě novin a poslechu ipodů.
Jsem si ale téměř jista, že svou roli hraje i to, že ženy se v Belgii vracejí do práce nejpozději po čtyřech měsících mateřské (čtyřech a půl, pokud žena kojí). Ani těhotenství tak není považováno za jiný stav, který by měl být spojován s nějakými privilegii, byť např. fyziologicky opodstatněnými.
Ale těhotenství je jiný stav. Někdy tedy asertivně žádám cestující, aby mi přenechali své místo, ať už z únavy, či z obavy o bezpečnost malého Mlíčka ve mně. Pokud ale na boj o sedadlo prostě nemám, čekám, dokud nepřijede přijatelně plné metro, případně se vměstnám do rohu vagónu a nevraživě pozoruji kohokoli, kdo by se opovážil přiblížit více, než je z mého hlediska bezpečná vzdálenost v případě prudkého zabrzdění.
Kdo by si myslel, že na úklady metra vyzraje, dá-li přednost tramvaji, mýlí se. Velkou část tramvajového parku tvoří miniaturní model „pro panenky“ odhadem z doby poválečné (kdy Belgičané zřejmě měřili v průměru metr padesát). Ten např. kočárkům neumožňuje nastoupit vůbec, neboť dveře jsou od stropu k podlaze uprostřed přepaženy a dveřní prostor tak rozdělen na cca dvě půlmetrová křídla, do kterých se naprostá většina kočárků nemá šanci vejít.
Relativně nejpohodlnější variantou jsou tedy autobusy, které ale bohužel nejezdí všude a především většinu času tonou v nekonečných zácpách pramenících z toho, že hodně lidí z výše uvedených důvodů dává před MHD přednost autu.
Velkými milovníky bruselského metra jsou ovšem harmonikáři, takže pokud holdujete tesklivým melodiím a nevadí vám zpravidla falešné provedení notoricky známého popěvku čtyřikrát denně (takové to tadadadá da dá dadá……), budou vaše případné frustrace z cesty v mžiku rozehnány.
Brusel je prostě zvláštní město. Oliver Twist mezi metropolemi. Proto ve mně tato zanedbávaná frankofonní enkláva uvnitř provincie Vlámský Brabant vždy budila zvláštní směsici odporu, soucitu a občas i sympatií. Kdykoli ale nastoupím do místní MHD, aktivuje se ve mně právě první zmíněná emoce, a dokud se Belgie nerozpadne a Brusel nevzchopí, bude to tak s největší pravděpodobností i nadále.
P.S. Mé zážitky z místní MHD sahají hluboko do minulosti a jsou nevyčerpatelné, nikoli však trpělivost čtenáře. Proto snad jen ve zkratce vzpomenu, jak mi kdysi na emailovou stížnost, že se ve špičce vysílají na trať co deset minut zkrácené soupravy, odpověděl dopravní marketing něco „o těžko ovlivnitelném množství sebevražd na kolejích“. Pokud se jedná o pravidelné uživatele MHD, možná by s tím šlo něco dělat, chtělo se mi tehdy odepsat. Každopádně jsem zvědavá, co mi teď odpoví na dotaz ohledně zprovoznění eskalátorů na Schumanu…