Místní si nezničili pobřeží betonovými zrůdnostmi, jako třeba Španělé Costa Bravu; naopak. Malebný Primošten je stejně nedotčený masovou turistikou jako kdysi, a i když tam prázdno rozhodně nebylo, nepadala na mě tíseň jako v přeplněných střediscích v jiných částech Středomoří. Snad je to tím, že výhled na starobylé městečko pozvolna šplhající ke kostelu na skále nad zálivem dodává jistý duchovní rozměr i bohapustému rozvalování se na pláži.
Vařená kukuřice se prodává na ulici jako kdysi; prodávala ji teď i jedna stará žena přímo na pláži, ale bohužel dorazila vždy, když jsme neměli hlad; bylo mi jí v tom vedru tak líto, že jsem uvažovala koupit jednu kukuřici jen tak, ale nakonec zvítězila pohodlnost a nechuť skákat za ní a jejím tajemným vozíkem přes kameny v plavkách. Nutno dodat, že její komerční prezentace byla více než nezdařilá, narozdíl od mladého muže, který nám zcela nenásilně přímo na pláži prodal výlet lodí k vodopádům Krka.
Marmelády i bílý chleba chutnají pořád stejně a nebe nad pobřežím zůstává bezpečně čisté; jediná bouřka se rozpustila kdesi nad nedalekými horami. Kromě dinárů, které nahradily kuny, se tedy toho opravdu moc nezměnilo; snad jen že Primošten objevili Francouzi, kterých tam byla nejméně polovina z celkového počtu turistů. A tak se mi chvílemi vracely staré vzpomínky a bylo to zvláštní, ba smutné, protože tentokrát už jsem nepsala pohled žádné babičce, jen našim. Ale i za to jsem byla nesmírně ráda – při vědomí toho, co osud dokáže, pokud se rozhodne udeřit. I tak se mi tep zvýšil vždy, když zazvonil telefon. Čas za poslední rok neběžel po pěkných cestách, a tak jsem byla šťastná, že po návratu do Prahy bylo vše při starém. No news, good news.
Přihlásit se k hotelové wifi bylo vše, jen ne intuitivní, a tak jsem zůstala u jednoho emailu s obrázky, který mě díky datům (pět fotek) vyšel na 350 Kč (nejdražší fotografie v mém životě – ještě že to příjemci nevědí). Stále ještě máme k bezbariérovosti komunikace v EU dost daleko.
Chorvatské pobřeží je krásné, stejně tak i vnitrozemí; i venkov je podivuhodně zachovalý, respektive bez významných architektonických lapsů – na rozdíl od zničeného venkova českého. S přibližujícími se slovinskými hranicemi si člověk čím dál více připadá jako v Rakousku. Krajina není nepodobna obydlenému golfovému hřišti: rovné zelené louky s osamělými jehličnatými solitéry a pod úpatími hor vyloupnuté vesničky s převážně bílými domky s oranžovými střechami. Celé to vypadá ohromně čistě; i přemýšlela jsem, co mi na tom obrázku přijde tak nezvyklé, a došlo mi, že za celou dobu nezhyzdil pohled na krajinu ani jeden billboard. V Rakousku jakbysmet.
O to větší šok následoval, když jsme o půlnoci překročili české hranice. Ze tmy na nás vyskočily roztažené dámské nohy a poprsí, pochopitelně v neónově růžové barvě a nadživotní velikosti, to vše na bigboardu, umístěném hned vedle kasina. Vítejte v zemi bordelů, heren a kasin, klenul se obří neviditelný billboard jako pekelná duha nad ztracenou krajinou.
Tady je něco fundamentálně špatně, napadlo mě. A hodně dlouho. Ne pár měsíců, ale mnoho let, možná desítek. Tohle není věc vlády, ale lidí, kteří tu žijí. Tohle nám nevnutila Evropská unie. Je to výsledek českého právního řádu a české vůle českých lidí. Tímhle lesem chlípnosti chodí místní děti do školy? kladu si otázku, když míjíme dvacátý nestydatý billboard a vzápětí mě popadne upřímná chuť strhnout volant do protisměru.
A to ještě nevím, co se dočtu další den na internetu.
Kromě fraškozpráv z Lán, které bojkotuju, mě zaujme rozhovor se synem baviče Novotného. Ten rozhovor stojí za přečtení. Kromě děsivě syrového cynismu sděluje také s celkem ocenitelnou odvahou jinak utajovaná pravidla fungování mediálního světa, samozřejmě jen část. Každopádně prodat svou duši za sto tisíc za měsíc se mi zdá těžko uvěřitelné. Polovinu z toho by ten člověk zřejmě nepotřeboval, kdyby se jen trochu omezil v jídle.
Na pročištění hlavy vybíhám pod hvězdy do Hvězdy. Před tím jako správná hospodyňka připravím dvouchodovou teplou večeři, kterou bohužel neodolám ochutnat, což je před během krajně nevhodná věc. Je to navíc můj první běh po více než roce – a první na této trase vůbec. Převýšení je naštěstí sice zhruba jeden metr, ale i tak mám po půlhodině ramena i útroby sevřené olověnou pěstí. Požitek z běhu nijak nepovzbuzuje vědomí, že někde v korunách ztemnělých stromů se houpají stáda klíšťat nakažených boreliózou, jež se nemohou dočkat, až se přisají na mou holou kůži. S mírně povzbuzenou hladinou endorfinů se vracím večerem domů a vnímám to, co mi jindy ve večerní rutině mezi čtyřmi zdmi uniká: jak se chlad z veleslavínských strání vine kolem kotníků; studené světlo měsíce v úplňku, jenž tiše visí jako rybí oko nad hlučícím velkoměstem kdesi v dáli; i povědomý dusot ježka, hledajícího útočiště ve ztemnělém houští.
Příště to bude snad ještě lepší.