V autobuse se tři náctileté černošky baví o tom, jak ti bílí smrdí, když se udělá teplo. V bezděčné sebeobraně v duchu argumentuji, že ráno jsem se přece myla. Takže to patřilo paní na zadním sedadle…? Dáma vystoupí na další zastávce a vzápětí se po chodníku rozeběhne k předním dveřím autobusu. Divoce gestikuluje. „To sedadlo bylo mokré, když jsem si na něj sedla, Monsieur!“ křičí rozčileně na řidiče a rukou si nevěřícně osahává pozadí. „Někdo se tam vymočil! Jezdíte s promočeným autobusem!“ – Řidič zavrtí hlavou, autobus se líně rozjíždí. Silueta rozhazující rukama mizí v dáli.
***
Na hlavním bruselském nádraží jsem o celou čtvrthodinu dřív. Jde o vzácnou situaci. V papírnictví si ověřím, že nemají sešitky s Tintinem, které sháním pro českou kamarádku, a po chvilce rozpaků, jak naložit se zbytkovým časem, vstupuji do bagetérie a objednávám si večeři; pannini považuji za rozumný kompromis mezi asketismem a obžerstvím. Zatímco se božská mana ohřívá v troubě, na místní poměry milá prodavačka obsluhuje muže za mnou. Tenkýma rukama v průsvitných gumových rukavicích pěchuje ingredience do rozkrojené bagety, lístky salátu pokapané zálivkou padají na kasu a…dívka je energicky zamačkává zpět do bagety. Teď už jen vrátit mince – tou samou oblemcanou rukavicí, kterou obslouží dalšího zákazníka. – Mě. Fascinovaně sleduju, jak gumová rukavice otvírá troubu, druhá šátrá v jakési krabici a – světe div se – nachází kleště, jimiž mi vzápětí podá rozpálené pannini. Uf. Rozpomínám se, že něco na pomezí dnešní zkušenosti se mi tu kdysi již stalo – a skončilo to hádkou s kýchající prodavačkou a odmítnutím poprskaného croissantu.
Pannini je vynikající. Spálila jsem si celé patro.
***
Dav se valí po úzkém schodišti na perón. Je to pestrá směska. Angličtina se mísí s italštinou, francouzština s vlámštinou, rumunština s arabštinou. Někteří cestující vypadají jako potomci belgické šlechty – v Belgii je stále ještě mnoho opravdu bohatých aristokratických rodin. Jak zjišťuji, jejich potomci zřejmě nejezdí vlakem. Ten se – nevídaně přesně – přiřítí s výstražným zahoukáním a dav ho bere ztečí, hlava nehlava; ve vagónu je nakonec místa pro každého dost. Prohlížím si spolucestující. Někteří mají naleštěné boty, kufříky z jemné kůže a jsou elegantně oblečeni; nevidět před chvílí, jak si lopotně uzurpují prvenství ve vlaku, řekla bych si: gentlemani. Ten tu sedí však jen jeden: hubený černoch v teniskách, co mě pustil na schodech.
***
Postarší Vlámka sedící naproti zasune pod sedačku skládací kolo – takové, co tu teď hrozně frčí – a otevře noviny. Palcové titulky i první strana deníku De Standaard patří Fouadu Belkacemovi. Chápu Belgičany, kteří jsou rozhořčeni postoji provokujících radikálů, jímž tento muž zcela bezesporu je. (Francouzštináři si ho mohou poslechnout zde – stojí to za to; neviditelná žena po jeho pravici je ta, jež přerazila policistce nos; na sobě má zmíněný nikáb.) Jak k tomu ale přijdou ti ostatní? Jen na síti linkedin jsou dva Belkacemové, kteří celý život pracují a dotáhli to docela daleko.
***
Žena s novinami a bicyklem vypadá vyrovnaně a spokojeně. Možná proto, že je Vlámka. Frankofonní zbytek Belgie, tedy Brusel a Valonsko, už delší dobu zápasí s blbou náladou, řečeno slovy klasika, a ekonomicky na tom též není růžově. Navíc Belgie se rozpadá, což si, na rozdíl od Vlámů, Valoni nepřejí. Takže mě ani nepřekvapily výsledky velkého průzkumu televize RTBF a deníku Le Soir, z nichž vyplývá, že tři ze čtyř Valonů, resp. Bruselanů se cítí mírně až těžce deprimovaní. Celých osm procent (!) se údajně již pokusilo o sebevraždu. Lidé se bojí, kromě o své zdraví a budoucnost dětí, rovněž ztráty zaměstnání. Tento strach se ale zřejmě vyhnul sektoru služeb. Nebo se prostě arogantní číšníci a prodavačky, jež si v přítomnosti zákazníka pilují nehty, zmíněného průzkumu nezúčastnili.
***
Na Severním nádraží, v epicentru vykřičené čtvrti, kde je přímo z vlaku vidět do neónových vitrín s polonahými ženami, kontrolují na nástupišti policisté v červených vestách skupinu Marokánců. S klávesnicí pod prsty pak již uběhne čtyřicet kilometrů placatou, zelení kypící krajinou jako když luskne prsty. Vjíždíme do Rubensova města, Jeruzaléma Západu, druhého největšího evropského přístavu a metropole diamantů…Antverpy mají mnoho jmen. Příjezd do třípatrové monumentální secesní haly Hlavního nádraží je zážitkem sám o sobě; není divu, že bývá považováno za jedno z nejkrásnějších na světě. Kaskádou fungujících eskalátorů se nechávám vyvézt téměř až na ulici. Urostlý policista flirtující s půvabnou prodavačkou párků mi plynnou angličtinou ochotně popíše cestu. Na náměstí královny Astrid se prohání studený vítr, po nízkém nebi se valí ocelové mraky; ty samé potkám za pár hodin v Bruselu. I v půl jedenácté večer bude ještě světlo.
To je jedna z věcí, které mám na Bruselu ráda. O těch dalších někdy příště.