(předchozí díl viz http://jelinkova.blog.respekt.ihned.cz/c1-46764900-byt-hunting-dil-1)
Pavlína ustaraně prohlásila, že bych měla asi vyhledat doktora. Její rada mi v tu chvíli byla nad zlato, neboť jsem se především během následující hodiny musela dostat ve vzpřímené poloze do kanceláře; nepřijít hned druhý den do nové práce prostě nejde stejně tak v Praze jako v Bruselu. Tedy aspoň mně ne. Po snídani jsem s úlevou konstatovala, že zřejmě díky blahodárnému vlivu jídla mohu sedět a dokonce i chodit – pokud tak lze nazvat přískoky provázené nepředvídatelným hekáním a prokládané hlemýždím sunutím podél zdi.
Podařilo se mi objednat se hned přes oběd k fyzioterapeutovi Isaacovi, který mi před x lety v podstatě na počkání odstranil jakýkoli akutní problém se zády. Osvědčil se i tentokrát, takže mi okamžitě otrnulo a rozhodla jsem se nezrušit nasmlouvané prohlídky bytů na večer. „Slunný, příjemný byt s terasou do dvora“ ve čtvrti Schaarbeek mě lákal z neznámého důvodu i přes tentokrát zjevnou polohu v přízemí. Důvod se nepodařilo nikdy objasnit, neboť se nacházel ve čtvrti přístupné pouze autobusem (dopravní prostředek nepoužitelný vzhledem k bruselským zácpám a mizivé frekvenci jízdního řádu) nebo na kole, které jsem si naštěstí opět vzala. Možná mě zmátla poměrně vysoká cena 650 eur, možná vzpomínka na sakurové aleje, které tuto oblast promění každé jaro v růžové moře. Nakonec se z bytu vyklubal bakelitový kutloch na rušné ulici se vstupními dveřmi tenkými jako list papíru. Řecký majitel měl zřejmě smysl pro humor stejně vyvinutý jako řečtí odboráři tvrdící, že oni za problémy Řecka nemohou. Tak alespoň chápu onu zmínku v inzerátu o slunném bytě, neboť pokud tento byt někdy viděl paprsek, tak pouze horského slunce nějakého chudáka, který si tak snažil zachránit zdraví zničené vlhkou kobkou. Miniaturní terasa do dvora, na niž vedly částečně prosklené dveře, byla vydlážděná a obehnaná vysokou šedou zdí, v rozích porostlou mechem. Jinak na ní nebyla po zeleni ani památka. Je ale fakt, že trávu Řek nesliboval. Aby se člověk mohl cítit v tomhle bytě bezpečně, bylo by bývalo třeba ho přesunout někam do Norska, kde v podstatě nejsou potřeba zámky a dveře. A k Norsku má Belgie hodně daleko. Tentokrát jsem své zděšení nijak nefiltrovala. Na druhou stranu majitel se ani nesnažil mě jakkoli přesvědčovat, neboť mu zřejmě bylo jasné, že žádná normální žena v tomhle bytě nepobyde déle než po dobu prohlídky. Zvědavost mi přece jen nedala a před odchodem jsem se ujistila, že za tuhle hrůzu poptávají 650 eur. „Ale se vším všudy, i s televizí,“ prohlásil pyšně. Ani zadarmo a s dvěma televizemi, pomyslela jsem si v duchu a s povzdechem se vyhoupla na kolo, které mi jako obvykle vrátilo energii, kterou ze mě odsál předchozí zážitek.
Další byt se měl nacházet sotva o pár ulic dál, ale v podstatně klidnější čtvrti nedaleko parku Cinquantenaire alias Padesátník. Tato z mého pohledu parodie na park (jeho středem pod úrovní terénu vede dálnice, posléze naštěstí zabíhající do tunelu) byla postavena na padesáté narozeniny Belgie v roce 1881 a ze světové výstavy koncem 19. století zde zbylo několik poměrně pěkných budov, které jsou vedle Atomia symbolem Bruselu. Minula jsem obrovskou mešitu při dolním okraji parku, kolem které se shlukovaly desítky mužů, ale kupodivu žádná žena. Podvečerní slunce ozařovalo uzoučké secesní fasády v přilehlé čtvrti Etterbeek měkkým zlatavým světlem, a příjemně tak stvrzovalo statistiky, podle kterých je belgické září je nejsusším měsícem roku. Dvou- až třípatrové řadové domy nezapřou jistou spřízněnost s architekturou nedalekého Londýna a představují původní šarmantní tvář Bruselu, než ji v šedesátých letech navždy zjizvily odpudivé úřední budovy a chladnokrevné spekulace na trhu s nemovitostmi. V úzkých jednosměrkách se jako noty ve staccatu rychle střídají fasády z červených neomítnutých cihel, bílého vápence a různobarevných kachliček v portugalském stylu, v prvních patrech jakoby pospojované motivem měděných secesních zábradlí, časem přetřených na světlezelenou a staviteli umně pokroucených na způsob vlámské krajky. Je to utěšený pohled, jenž může cyklistu, obzvláště těhotného, až nebezpečně rozptylovat, tím spíš, pokud luští, zda cedule na dveřích hlásají „K pronájmu“, nebo, překvapivě často, „Na prodej“. Ekonomická krize zřejmě dolehla i na Belgii a lidé se začínají zbavovat celých domů.
Dělníci na lešení si mylně vyložili můj pohled zkoumající ceduli na sousedním domě jako projev zájmu a jejich „Bonjourrrrrrr“ zadrnčelo vzduchem jako kola mého neodpruženého bicyklu na místní dlažbě. Ulice se postupně vyprazdňovaly. Za vojenskou univerzitou, na jejímž nádvoří se bavily řídké skupinky studentů, na mě padla zvláštní tíseň a přistihla jsem se, že toužebně vyhlížím jakoukoli živou duši. Atiky domů stále tonuly ve slunci, ale původní pohoda byla ta tam. V jedné z ulic jsem zastavila před číslem 14 a ihned si vzpomněla na svou oblíbenou povídku E.A.Poea Zánik domu Usherů. Zazvonila jsem na zvonek s polským jménem, v němž jsem tušila majitelku, zřejmě nějakou podnikavou mladou ženu, které se nechtělo platit nájem, a zainvestovala tedy raději do koupě nemovitosti. Nemohla mít ale mnoho prostředků, neboť dům vyčníval z řady jako ošklivé káčátko a nejít tam na prohlídku, skoro bych se vsadila, že je neobývaný. Tmavě zelená omítka se odlupovala ve velkých plátech ve všech třech patrech a do oprýskaných, léta nenatíraných jednoduchých dřevěných oken muselo nejen foukat, ale zřejmě i zatékat. Zmocnily se mě zaječí úmysly, když v tu chvíli se se skřípěním otevřely dveře. Na krátkém schodišti stála unavená postarší dáma v triku a teplácích na půl žerdi. Uvolněný model doplňovaly umělohmotné pantofle s pletenými ponožkami. Na teplácích jsem postupně zaznamenala několik děr a skvrn různých tvarů i barev. Jaký pán, takový dům, napadlo mě. Zatím tedy tato zvláštní dáma vedla v neformálnosti přijetí.
„Tak kvůli kterému bytu jdete?“ mě zaskočila poněkud nečekanou otázkou. „Na ten v druhém patře,“ zamžourala jsem zmateně do zmačkaného inzerátu. „Já myslela, že půjdeme dolů. Tam nahoře to ještě není uklizené. Tady dole jsem to teď uklidila,“ skřehotala pomalu, ale zcela bez přízvuku. Musela žít v Belgii už hodně dlouho. S hrůzou jsem si všimla špinavého okna pod úrovní ulice a rezolutně prohlásila, že „dolů“ v žádném případě nepůjdu. Klidně se tam mohly skrývat jáma i kyvadlo. Smířeně mě tedy vyvedla po úzkém schodišti, obloženém prošlapaným kobercem, do druhého patra. V mezaninu prosvítala na schodiště prosklenými dveřmi část nějakého bytu, zřejmě koupelna. Vypadalo to, jako kdyby tam mohl každý vstoupit, i když dveře byly nejspíš zamčené. I tak se mě zmocnil nepříjemný pocit. „Tady někdo bydlí?,“ zeptala jsem se v marné naději, že tu bydlí sympatický nájemník, který poslouchá Red Hot Chilli Peppers, každý večer si chodí zaběhat, rád vaří boloňské špagety a na víkend jezdí za přítelkyní do Cách. Takovéto informace paní neposkytovala. „Bydlí tu pan Cochillini, ale teď tu není,“ zněla neurčitá odpověď. Bezva. Tak zřejmě budu v celém domě úplně sama.
Druhé patro nezklamalo. Po otevření tradičně papírových vstupních dveří se z něj vylinula řízná, léty vyztužená vůně starého bytu. Dřevěné palubky a černý lakovaný nábytek mu dodávaly zároveň venkovský i ponurý ráz, i když okna na obě strany – do dvora i na ulici – pouštěly dovnitř překvapivě mnoho světla. Snažila jsem se zaznamenat známky života alespoň v domě přes ulici, ale marně. V ložnici, jíž dominovalo nečekaně moderní letiště a vestavěná skříň, mě upoutaly dvě televize v protilehlých rozích místnosti. Šlo sice o vítaný náznak spojení s civilizací, ale jejich počet ve mně jen posílil pocit absurdní grotesky. V dalším rohu se válela hromada harampádí včetně dvou křesel, stolu, lampy a několika poliček. „Tohle ještě musím odklidit,“ vyslovila závazek dáma tak odhodlaně, že jsem jí kupodivu věřila. „Taky bude třeba nějak vyřešit tohle,“ ukázala na vypínač, který se skrýval asi metr a půl hluboko na zdi za vestavěnou skříní, takže v místnosti nebylo možné rozsvítit, aniž by skříň nebyla odsunutá půl metru ode zdi. Upřímnost majitelky hraničila za daných okolností s nejapností. Na druhou stranu byl tento byt prostorný, světlý a dokonce až příliš zařízený; měl i pěknou koupelnu s vanou a oknem, do které se scházelo po několika schůdcích. Musela jsem si přiznat, že je to to nejlepší, co jsem zatím viděla.
Mou cestu na poslední prohlídku pak vyplnily poněkud truchlivé obrázky z osamělých večerů v domě Usherů a úvahy, kde seženu pepřový sprej. Zneklidněně jsem si uvědomila, že neznám ani číslo belgické policie, jen universální stodvanáctku.
To už jsem projížděla ulicemi nad stanicí metra Mérode. V Usherovic domě jsem měla pocit, že jsem sama na konci světa; tady byli lidé, obchody a hospůdky. Když mi srdce poskočilo radostí při pohledu na auta popojíždějící v zácpě a hlučící hloučky, posedávající u piva, uznala jsem, že v Usherovic domě bydlet prostě nemohu. V euforii z civilizace jsem projela kruhový objezd na známé obchodní uličce rue des Tongres, minula svou oblíbenou pekárno-kavárnu s báječnou kávou, terasou a mizernou obsluhou Pain Quotidien, která na rozdíl od řetězce Paul u nás ještě nemá pobočky, a zaparkovala kolo u cílové destinace.
Podlouhlý sedmipatrový panelák se čtyřmi vchody zastrčený v parčíku působil v této oblasti tak trochu jako obrovský vetřelec. Nicméně fakt, že trůnil uprostřed udržované zeleně, byl obložen velkými deskami z falešného mramoru a všudypřítomné terasy měly elegantní zábradlí z kouřového skla, významně snižoval panelákovost jeho vzezření. Poté, co jsem prošla malou halou s bezpečnostními dveřmi a množstvím schránek, vyjela jsem čistým výtahem do čtvrtého patra, kde mi otevřel dveře mladý muž sportovního vzezření.
Byt připomínal spartanskou strohostí i rozměry větší studentskou kolej a jakožto místo inspirující k psaní byl od pohledu nevyhovující. Za francouzským oknem, které tvořilo celou jednu stěnu a zároveň vedlo na široký balkón, se nicméně rýsoval pěkný výhled na vzdálené střechy domů, jejž na spodní linii kazila pouze depresivní šedá střecha jednopatrového nákupního centra, která bohužel prosvítala skleněným zábradlím.
„Zanedlouho budou opravovat balkón, ale to dělají u všech bytů,“ poznamenal muž, ze kterého se vyklubal Slovinec, když jsme vstoupili na terasu, směrem k opuštěnému lešení o pár balkónů dál. Na mou otázku co je špatného na terasách, které vypadaly zcela zánovně, jen pokrčil rameny. Do nosu mě štípla nepatrná vůně ředidla. „Pojďme na kuchyni,“ prohlásil spěšně při pohledu na hodinky. Nudlovitá místnost si získala mé sympatie dostatečnou vybaveností a přímým vstupem na balkón. „Nejhezčí je tu koupelna,“ prohlásil přesvědčivě Marko. „Majitelka ji renovovala před rokem,“ dodal, když jsem zálibně zkoumala velkou vanu, poněkud hranaté, od pohledu nepraktické umyvadlo a novou pračku. „Je moc milá a navíc žije v Bolívii,“ opáčil na můj dotaz ohledně vztahů s majitelkou. V duchu jsem si zamnula ruce: ze všech možných je tohle nejlepší varianta. V dnešní době se dá vše zařídit přes email a z jiného kontinentu vám majitel těžko vpadne neohlášeně do bytu, jak se jinak někdy stává.
Ještě jsem se ujistila, že tu je v noci klid a v zimě teplo, a už jsme se Slovincem vycházeli z domu. Spěchal na trénink fotbalu. Popřála jsem mu skvělou zábavu a přes hlásící se bolest v kříži jsem šlápla do pedálů s báječně lehkým pocitem, neboť mi právě spadl obrovský kámen z krku.
Mé štěstí mělo trvat přesně týden.