Jelikož ryba a host smrdí třetí den, nechtěla jsem zneužívat pohostinnosti bulharské kamarádky, která mi poskytla dočasné útočiště, a naplánovala jsem si hned na první dny po příjezdu maratón prohlídek bytů. Základním předpokladem úspěchu v životě bývá, že člověk ví aspoň přibližně, co chce, a pokud to neví, ví alespoň, co nechce. Nejinak tomu je i v případě střechy nad hlavou. Já jsem měla naštěstí jasno: chci na krátkou dobu inspirující, světlý, zařízený byt za slušnou cenu, s funkčním topením v dostatečném množství, neplesnivý, s hezkým výhledem pokud možno na jih a do zeleně, s vanou a balkónem. I když trochu sportu nikdy neškodí, představa zdolávání klasických strmých úzkých schodišť s taškami plnými nákupů mě vzhledem k mému těhotenství nijak zvlášť nelákala, takže u mě navíc měly a priori větší šance byty v domech s výtahem. Jen ohledně lokality jsem jasno neměla, ale usoudila jsem, že bude lepší, když mi to z bytu do práce s časem velkým břichem nebude trvat více než dvacet minut.
Většina inzerátů na internetu pochopitelně nesplňovala ani polovinu mých požadavků a krátkodobý pronájem byl zjevně zcela neslučitelný s požadavkem na slušnou cenu. Belgickým standardem je totiž tříletá nájemní smlouva nezařízeného bytu s velkými penále za předčasný odchod. Některé byty měly tak mizerný popis, že mohly být v podzemí zrovna tak jako v posledním patře. Vybrala jsem tedy pár těch, které se zdály být alespoň vzdáleně příbuzné s mou původní představou, a vyrazila vstříc dobrodružství.
Pro začátek jsem ultrakonzervativně zamířila do starého známého Woluwé Saint Pierre, kde jsem kdysi čtyři roky bydlela. Na jednu stranu se mi sice tak úplně nechtělo vracet se tam, kde jsem strávila svým způsobem pěknou, nicméně nyní uzavřenou kapitolu života, na druhou stranu v podobné situaci mají místa, která člověk zná, uklidňující půvab starého známého přístavu. Navíc Woluwé má tu výraznou přednost, že je to velmi bezpečná a zelená čtvrť na okraji města, z níž je to ale zároveň kousek do centra, a to i místní MHD.
Na první prohlídku jsem dorazila s pětiminutovým předstihem a příjemně nezvyklou situaci jsem vyplnila mžouráním do slunce opřená o zídku předzahrádky s pečlivě upravenými záhony levandule a růží. V tu chvíli z domovních dveří vyplula éterická dáma s vizáží penzionované baletky, a jako když šlehne bičem přerušila výčitkou odpolední pohodu: „Měla jste zazvonit,“ zaskřehotala, přestože jsme na ničem takovém nebyly domluveny, a s výrazem „Ubohá dívko z východu, pojď, ukážu ti ráj“, mě dovlekla do přízemního bytu. Plynule pak střídala tykání s vykáním, což je takový zvláštní povýšenecký zvyk určité sorty místních starousedlíků, který aplikují, ať je vám kolik chce; stačí, že jste z východní Evropy. Neznamená, že bůhvíjak dobře vypadáte, spíše naopak. Nemá to ani co dělat se zvykem, který mají některé jižní národy, například Španělé, kteří ve své sympatické neformálnosti, jež ale nemá co dělat s nezdvořilostí, vám prostě tykají od první minuty a očekávají to samé od vás. Po mně se na byt přišla podívat i Číňanka výrazně mladší než já, jíž – světe div se – dáma urputně vykala. Po tomto uvítání chybělo málo, abych se otočila na podpatku a odkráčela hrdě pryč, ale chladný vzduch linoucí se z bytu až na domovní chodbu se mi již omotal kolem kotníků a táhnul mě dovnitř.
Ukázalo se, že studený závan vycházel z koupelny, jež momentálně sestávala z haldy suti a zbytků zrcadla na omlácené zdi. Když jsem s otázkou v očích pohlédla na majitelku, nonšalantně rozhodila rukama, až jí náramky na zápěstí s chrastěním sjely dolů po hubené paži, a prohlásila: „Bylo třeba ji předělat“. Spíš bude, namítla jsem v duchu a nahlas se zeptala, kdy tedy očekává dokončení prací. Odpovědi „Myslím tak příští týden,“ jsem neuvěřila ani na vteřinu. Každý, kdo měl kdy co do činění s řemeslníky v Belgii, musí s vděkem vzpomínat na svou zkušenost v Čechách. Legenda blonďatého polského instalatéra svádějícího nudící se frankofonní paničky je sice stále živoucím klišé ve Francii i Belgii, bohužel zde ale nevedla ke zvýšení konkurence na trhu řemeslných prací.
Když jsem posléze očima přejela ošuntělý nábytek na miniaturním prostoru a rozlehlou terasu, zakončenou neudržovaným trávníkem se vzrostlými stromy, které dodávaly bytu obzvlášť stinný ráz, nemohlo mě nic zadržet od rychlého ústupu. Paní si mě ale mezi konverzací zřejmě oblíbila a jala se mi hrdě vyprávět příběh svého syna, který studoval divadlo – hádejte kde – no samozřejmě v Praze. Po tomto pokusu o sblížení, motivovaném nepochybně pragmatickou touhou udat nepoužitelný byt překvapivě slušné nájemnici, jsem se rozhodla stůj co stůj vypařit. Nevím, co mě vedlo k tomu nabídnout té semetrice ruku na rozloučenou, ale předpokládám, že šlo o podvědomou pomstu; obě jsme věděly, že mi tato iniciativa nepřísluší, ale vzala jsem si to za jakési pokoření její nebetyčné nadutosti a snobství.
Další den k večeru jsem se rozhodla půjčit si v práci kolo, které se běžně používá pro přesuny mezi jednotlivými administrativními budovami EU, a zmapovat tak i okolí inzerátů z internetu. Ocenila jsem komfort holandského bicyklu a zadoufala, že se takto – jako člověk- budu moci pohybovat ještě pár měsíců. První na seznamu toho dne byla garsonka v pěkné zelené čtvrti, kterou jsem odhadla maximálně na dvacet minut od své kanceláře. S ubíhajícími kilometry má víra, že jedu správným směrem, začala ochabovat. Podrobný plán Bruselu, který jsem si půjčila od kamarádky, sice nepochybně patří k vynikajícím dílům v oboru, ukázal se však být nepoužitelným, pokud si člověk potřeboval ujasnit směr, nikoli doladit posledních pár stovek metrů. Majitel, podle jména zřejmě Syřan, mě ale po telefonu ujistil, že jedu správně a že by to nemělo trvat dlouho. Krize nastala u Etangs d´Ixelles, drahé aristokratické čtvrti s romantickými jezírky, od kterých se terén vzdouvá více, než by si cyklista se třemi rychlostními převody mohl přát. Když jsem splavená konečně projela i několik osmiproudých křižovatek, naznala jsem, že druhou polovinu cesty mám ještě před sebou. Podobna střelci se zavázanýma očima jsem byla neskonale vděčná, když se přede mnou objevila rušná, nicméně stará známá výpadovka Waterloo, která mě po několika kilometrech dovedla až do cíle.
Výhled na Brusel z předposledního patra moderního domu s mramorovou vstupní halou, důstojně trůnícího spolu s ostatními na široké avenue s tramvajovými kolejemi lemovanými kaštanovým stromořadím, byl skutečně pěkný. Bylo z něj rovněž zřejmé, jak šílenou vzdálenost na kole jsem za tři čtvrtě hodiny ujela. Pěkný ale nebyl přívlastek, který pasoval i na popis bytu. Již na prahu mě zarazil nevábný puch neurčitého původu, který jsem tak tak překonala a přijala pozvání maličkého Syřana, ze kterého se vyklubal student zubařiny, dál. Poněkud plaše mi zpoza brýlí s kostěnými obroučkami postupně vyjmenovával přednosti své garsoniéry, k čemuž bylo třeba nemalé fantazie. Říci, že byt byl zařízen asketicky, by tak úplně nevystihovalo skutečnost. Ve výsledku tam věcí nebylo úplně málo, ale většiny z nich bych se nebyla ochotna dotknout ani tyčí, možná kvůli jejich zjevnému stáří či přetrvávajícímu podivnému zápachu – zřejmě směsi starého linolea, nepraných peřin a kuchyňských výparů. Z polohy modlitebního koberečku, natočeného diagonálně v rohu místnosti, jsem odhadla světové strany, načež mou pozornost upoutala výzdoba v kuchyňském koutě. Na stěně nad pracovním pultem viselo několik desítek černobílých fotografií mužů, někdy zobrazených v dlouhých šatech, jindy v rozšafné řečnické póze, s čepičkami i turbany nad obrovskými plnovousy. Pocit, který se mě v tu chvíli zmocnil, měl příchuť flirtování s Usamou bin Ládinem, pokud si lze něco takového představit. Od té chvíle jsem měla problém se soustředit na něco jiného než úprk, nicméně když jsem cestou do koupelny zaznamenala druhou várku obdobné výzdoby na chodbě, přemohla mě již zvědavost a jala jsem se sbírku obrázků, tentokráte doplněnou spoustou ornamentů a filigránovými rámy, zkoumat zevrubněji. V jednu chvíli jsem se málem svého průvodce zeptala na původ a poslání těch mužů, ale jeho zápal ve vynášení dokonalostí nevábné koupelny mě dokonale umlčel. Zřejmě si všimnul mého špatně skrývaného zklamání z prohlídky (nejspíš jsem nebyla první), a přispěchal tedy s nabídkou, že „pokud by byl problém s penězi, je možné pár měsíců počkat a pak vše doplatit najednou, to už se nějak udělá.“ To už jsem mu mávala od výtahu se srdečnými díky za ochotu a pokryteckým slibem, že se případně ozvu, což bylo asi tak pravděpodobné, jako že bych odsud do práce jezdila na kole.
Sotva jsem ze sebe setřásla poněkud stísňující pocit z tohoto výletu do jiného světa, uvědomila jsem si, že mě čeká další prohlídka. Téměř jsem zajásala při představě, že mi následující byt bude ukazovat realitní agent s vlámským jménem, a už vůbec mi nevadilo, že mě čeká další nekonečný slalom mezi auty v dopravní špičce. Štíhlý blonďatý makléř měl obrovský svazek klíčů, stejnou dávku sebevědomí, a když promluvil, jeho dech byl cítit po čerstvě vykouřené cigaretě: „Tohle je poslední zařízený byt, který máme. Sezóna skončila, všechno je pryč,“ prohlásil suše. Správně nahlodaná jsem se tedy vrhla do avízovaného slunného, pěkně zařízeného bytu v posledním patře v samém šedivém srdci evropských institucí na boulevard Charlemagne. Na zvoncích ve vstupní hale se skvělo i několik jmen českých politiků. Nutno říci, že mě vidina bydlení v bezprostřední blízkosti práce i přes neoddiskutovatelný komfort pěší docházky spíše skličuje a navíc mě okolí euro-epicentra kolem stanice metra Schuman nikdy svým geniem loci nenadchlo. Je tu sice kaskáda docela pěkných náměstí -Ambiorix s parkem uprostřed, Palmerston s krásnými drobnými secesními domy, v jednom z nichž sídlí zastoupení hlavního města Prahy, a ještě níže náměstí Marie Louisy s jezírkem a vodotrysky, ale bezprostřední sousedství dvou poměrně divokých přistěhovaleckých čtvrtí Saint Josse a Schaarbeek, kde nedávno vybuchnul celý dům, způsobuje, že večer tu zevlují podivné skupinky, které alespoň v osamělé ženě nevzbuzují nikterak příjemné pocity. Prohlídku bytu jsem tedy absolvovala od počátku bez velkého nadšení, ale když jsem letmým pohledem z okna zjistila, že si sice z dálky, ale přesto v podstatě přímo vidím do kanceláře, bylo rozhodnuto. K tomu přispěl významnou měrou i fakt, že z koupelny se linul tentokráte mimořádně ostrý zápach moči. „To jsou chlapi, zapomínají spláchnout,“ potopil bez zaváhání příslušníka svého pohlaví agent a stisknul příslušnou páčku. Ani jeho sebejistota mě nepřesvědčila, že chci za téměř tisíc eur riskovat zjištění, že problém je poněkud závažnější, jako například stará kanalizace.
Ten večer jsem absolvovala další dvě prohlídky, které mě utvrdily v pocitu, že v tomhle městě se v září už žádný rozumný byt nedá najít. Trochu mě rozptýlila reportáž Reportérů ČT o strašnickém parku, ale připadala mi jako z minulého života. Usínala jsem s pocitem lehkého zoufalství, drásající vzpomínkou na své báječné a čisté bydlení v Praze a napůl vzrušujícím, napůl děsivým vědomím, že někde tam na mě čeká byt.
No tak to prostě bude díra.
(s ohledem na délku textu a související pravděpodobné zmožení čtenáře pokračování příště)