Reklama
 
Blog | Michaela Mlíčková Jelínková

Z deníku prostořeké orchideje

Asi bych se měla pro začátek představit. Tak tedy – jsem Falenopsis. Pro ty jednodušší: Orchidej. Ano, to velké O je namístě. Skromně řečeno jsem výjimečná a taky výjimečně skromná. Vy jste řekl Můrovec? Tak to musíte být jeden z těch puristů, co tvrdí, že čeština je krásná jen bez cizích jmen. Varuji vás – mám masožravé sestry. Jak jste si zřejmě již stihli všimnout, jsem štíhlé postavy a nejvíc mi to sluší z ánfasu, nebo chcete-li d´en face, kdy nejlépe vyniknou můj tmavofialový vršek a ladně zprohýbané tělo. Horší je to s mými listy: majitelka, měla bych spíše říci macecha, občas tvrdí, že jsou zplihlé jako uši zmoklého kokršpaněla, což ale považuji za mimořádně sprosté, protože ona taky není dokonalá.

S macechou, no dobrá, majitelkou, jsme spolu pět let. Mimochodem bych si nevsadila ani stovku na to, že si na naše výročí vzpomene. Momentálně žijeme v Praze, ale nejsem žádná obyčejná Češka. Pocházím z Belgie, konkrétně Lovaně – samozřejmě že ve vlámské části –, a to je město hezké tak, že kdyby se tam Praha mohla podívat, zbělel by Pražský hrad závistí. Odtud pochází také můj krásný zelenkavý květináč, který nikdy nesundávám. Vlámové mají design v malíku jako málokdo.

Bydlím se dvěma mladšími nevlastními sestrami, ale dlouho jsme moc nevycházely – přece jen IKEA původ (Zličín!) byl trochu problém, a ani pěkné květináče tyhle věci nevylepší. Majitelka tvrdí, že nás má všechny stejně ráda, ale já myslím, že mě nejvíc; tolik jsme toho spolu zažily. Ale vůbec nejradši má ty mrchy na balkoně, co jsou teď na zimním bytě. Dokud neměla balkon, byla jsem u ní na prvním místě. Čert vzal ten balkon. Teď vykládá, že jí „pěstování interiérových květin nejde“ nebo že „ty venkovní jsou jednodušší “. Kecy! Kdyby kvůli mně googlovala tak často jako kvůli pelargoniím, kvetu celoročně.

Na druhou stranu nedávno zhlédla pořad Přemka Podlahy (všechno jsem slyšela přes zeď), a to mi teprve zatrnulo. Ten pořad by měl podle mě být s hvězdičkou, prostě něco na způsob „parental control“, „orchid control“ nebo „pouze pro zkušené pěstitele“ nebo co já vím. Kutil tam měl totiž speciální okénko o orchidejích. Nějaký zapálený mladý botanik názorně ukazoval, jak orchidej může žít bez květináče v závěsném systému. K tomu dělal reklamu nějakému fialovému hnojivu. To je sice hezká barva, koneckonců by mi šla ke květům, ale vyžaduje složitou aplikaci, což se v kombinaci s mou majitelkou rovná smrti její, nebo mojí, nebo nás obou. Sestra, co to v obýváku viděla na vlastní stopky, z toho měla takový šok, že vykvetla téměř přes noc, jen aby nebyl důvod to hnojivo kupovat. Mám obavu, že je teď hezčí než já.

Nicméně se sestrami, i když si konkurujeme, nás sblížily krušné chvíle. A že jich bylo! Zelinářku – tak jí říkáme, když nás štve (má se totiž za zahradnici – pche!), jsme totiž za poslední dva roky neviděly skoro vůbec; byla věčně v kanclu nebo na cestách. Pro nás to bylo prašť jako uhoď. A když konečně dorazila domů, stejně jí dál volali novináři noc nenoc, víkend nevíkend, a to pak byla celá nevrlá a zapomněla nás zalít. Rekord byl tři měsíce na suchu. Musela jsem nechat zežloutnout dva listy (!), aby jí to došlo. Řeknu vám, měla jsem tehdy namále; když si vezmete, že se máme pravidelně rosit a zalívat co týden, šlo o zázrak Přírody. Abych nechválila jen sebe: vánoční kaktus, co je mu deset, tvrdí, že on jeden rok dostal napít jen dvakrát – to když ho nechala v Praze a odjela do Francie. Vzhledem k jeho vyžilému vzhledu mu to i věřím. Je div, že se i letos zmohl na květ.

Teď je zelinářka pár měsíců doma, a nevím, co bylo lepší. Prý rekonvalescence po službě vlasti, v téhle fázi už asi ne úplně dobrovolná. Dřív byl klid, teď tu furt někdo lítá. Jsou doma totiž oba. Říkají tomu trénink na důchod – to vymyslel On a hezky se u toho smál. Mám ho opravdu ráda, a nejen proto, že nebýt jeho, tak si těch žlutých listů nejspíš vůbec nevšimla. Taky toho míň namluví a míň poletuje. Ale abych jí nekřivdila – teď je úplně rozněžnělá, asi proto, že jsem se rozhodla vykvést. Chodí se na mě dívat, osahává mě a žvatlá na mě jako na mimino. Že prý jsem krásná! No to bych řekla! Dala jsem si tentokrát pěkně na čas. Věděla jsem, že mě nevyhodí, i když vloni to bylo o fous. To byla z práce tak nervózní, že jsem po půl roce vegetačního oddechu (jinak to v těch drsných podmínkách nešlo) málem letěla do koše. Naštěstí na to zapomněla – kvůli práci. Za svůj život vděčím nějaké Entropě. Kdo to je, nevím. Ale dík.

Nedávno byla zelinářka marod a kašlala tak, že jsem myslela, že mi opadají poupata. To ale vůbec neomlouvá fakt, že mě dvakrát přestěhovala, prý se mi poupata pomalu nalévají! Skončila jsem v kuchyni u okna. Taková potupa! Ale všechno má svou světlou stránku, nebo jak to tu nedávno pěkně popsal pan Václav. V kuchyni se toho děje nejvíc a taky je tu největší vlhko – dost vyváří, a v bytě je jinak hrozné sucho. Obzvlášť zábavné je pozorovat ji, jak dřepí u notebooku u kuchyňského stolu a chytá inspiraci. Prý že píše knihu – chachachááá – teď jsem se málem zlomila v pase. Vidím jí na obrazovku. Navíc u toho nevydrží a dohání to tím, že si vytiskne článek „Není rozhodující talent, ale prvních 10 000 hodin tréninku – viz Beatles“. V tom případě jí zbývá zhruba 9800 – nic moc. Místo aby si prostě sedla a psala. Jen výjimečně rychle běží ke stolu nebo k zápisníku a má u toho stejný výraz jako ten pán, co přišel tuhle na večírek a hned ve dveřích se ptal „kde je toaleta“. Když vyšel, tvářil se jako ona po třech hodinách zuřivého datlování.

Obvykle je to ale jinak. K ranní kávičce si alibisticky naservíruje Frasiera, starou sérii („je zdravější začít den s úsměvem“) a tak nějak mimochodem propluje dopolednem až k Je to vražda, napsala, jako by tím snad přibývaly její vlastní stránky. Někdy předtím dokonce civí na Policii Hamburk, ale to málokdy. (To spíš On). Pak musí uvařit. Po obědě je unavená a ve tři následuje další díl Frasiera (nová série). K večeru obvykle vyrazí do města na nějaký sraz, případně za rodiči, babičkou a psem. Do těch mezer, které vám tam zbyly, doplňte blog na Respektu. Permanentně na něj nadává. Jednou je to žrout času, jindy zbytečnost a příště žumpa (i když to výjimečně, a vzápětí se obvykle rozhihňá). „To jsem si na sebe upletla bič, aby se mi ta kniha psala ještě hůř,“ lamentuje. No co jí mám na to říct?

Tak jsem radši napsala tohle.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama