Titulky internetových serverů už sice varují, že se máme připravit na zimu, ale já za oknem vidím jasné babí léto. Lesopark před domem i Divoká Šárka na obzoru hrají tolika barvami, že mezi nimi chybí snad jen modrá; tu ale dnes – výjimečně – dodává od rána nebe. Takovýto způsob podzimu se mi zdá veskrze snesitelným. I když koprovka, jinak typicky letní jídlo, kterou jsem dnes připravila po tříměsíční pauze, je spíše obranou proti přijetí nevyhnutelného, totiž že nás opravdu čeká podzim a po něm zima; pošetilým výsměchem studenému větru a listům tlejícím v kalužích: trhni si nohou, deštivý podzime, u nás v kuchyni panuje vrcholné léto.
Přinejmenším dokud dnes večer neprovoní kuchyni švestková povidla přichytávající se ke dnu hrnce – a zítra zapékané čekankové puky s bešamelem.
***
Oběd je tedy uvařen, žaludky nasyceny, mládě sladce spí; mohla bych si udělat kávu a na chvíli utonout v záplavě vzácných paprsků na balkóně. Z nějakého nepochopitelného důvodu ale zrealizuju pouze první polovinu nápadu, a místo slunce teď tonu ve slovech. Říkám si – proč? Proč psát? Proč psát o každodennosti? – Snad abych si, až jednou budu zase – snad – nadávat na chození do práce a selektivní paměť mě bude přesvědčovat, jaká to byla doma selanka, mohla přečíst, jaké to opravdu bylo.
***
Od posledního záznamu do deníku právě před týdnem jsem prodělala malou krizi z velkého úkolu, který nás čeká, totiž z již zmiňovaného čtvrtého stěhování během dvou let. Ve skutečnosti to byla krize spíše velká – tak to vidí, myslím, hlavně můj muž – z ne až tak velikého úkolu. Takže by se asi slušelo prostě napsat, že jsem měla krizi z vidiny čtvrtého stěhování. Bez přívlastků.
Kritické prozření zřejmě souviselo s tím, že má nová kamarádka infračervená lampa a masér odvedli opravdu dobrou práci, a tak mé dvoutýdenní utrpení se zády zmizelo během tří dnů. Tím se zřejmě uvolnila kapacita na to si opravdu uvědomit, co nás čeká: opětovné stěhování – a PROČ nás čeká; to poslední ale raději ponechám stranou.
Na rozdíl od minulých stěhování má tentokrát D. rozřezané břicho, neboť se, podobně jako masér Jirka, podrobil operaci tříselné kýly. Nese to poměrně statečně, ale je pravda, že mu nic jiného nezbývá. Jednak ho z nemocnice vykopli po 24 hodinách (zatímco v 90.letech se s ní leželo tamtéž týden), čímž nemocnice dala jasně najevo, že teď už je vlastně skoro zdráv. Jednak jsem mu neopomenula – mile, opravdu – připomenout, sotva, co se probral z narkózy, že:
- NEKOJÍ
- nekrvácí
- nepřebaluje a vůbec nedělá spoustu zásadních věcí poprvé v životě
- jeho tělo a mozek se nezmítají na horské hormonální dráze s mnoha skvělými speciálními efekty, jako je třeba (z těch méně závažných) zapomenutí všech PINů či pláč při reklamě na polévku z pytlíku
- nemusí tahat křehkého, ale rychle přibírajícího novorozence (v autosedačce) do 4.patra bez výtahu = 77 schodů x 365 dní v roce x několikrát denně
- A HLAVNĚ může SPÁT celou noc, tj. nemusí se desetkrát za noc s rozřezaným břichem potácet ke kolíbce a oslaben spánkovou deprivací se dále potýkat s bodem 1.-5., a tak dále.
Od té chvíle už jen nakupuji, peru, nežehlím, vařím, funguju jako příležitostná sanitka a dodavatel zdravotnického materiálu, koupu a vůbec se věnuji péči o potomka, který se touží účastnit všeho a po svém. Jsou to ty chvíle, kdy si horko těžko připomínám, že – jak jsem někde letmo četla – „období vzdoru je náročné nejen pro rodiče, ale I PRO DÍTĚ“.
A že ten rozkošný urputný človíček za nic nemůže, neboť je jen otiskem DNA svých nedokonalých rodičů a jejich výchovy.
Většinou to pomůže.
Když tančím kolem čtyř bublajících hrnců, kuchyň se zcela přirozeně plní dialogy mezi matkou a synem (2 roky 8 měsíců). Například:
(syn, vesele) „Nakájet, mami, já nakájím blambůlky nůžem!
(matka, mile, ale důrazně) „To nejde, broučku. Ten nůž je moc ostrý a ty jsi malý. Mohl by ses říznout. Je to nebezpečné.“(Pomni: Pokud něco zakazuješ, vysvětli PROČ!)
(syn, vztekle): Já chci nůž, nůžem kájet!
(matka, důrazně): To nejde. Pojď, pomůžeš mi omýt brambory.
(syn, již opět vesele): Ochutnat! Já ochutnám blambůlky!
(matka, pevně): Ty jsou syrový. Ty se nejí. Musíme je uvařit.
(syn, pláč na krajíčku, vztek): Já chci ochutnat blambůlky!
(matka, rezignovaně): Tak dobře, ochutnej. Ale nebude to dobrý! (odkrojí kousek syrové brambory, usilovně přemýšlí, zda není toxická).
Ticho. Dítě si nacpe celý kus brambory do úst a zamyšleně přežvykuje. Začíná se mračit.
(matka, vítězně, vesele): Že to není dobrý? Jsem ti to říkala. (Nastaví ruku před synova ústa, ten ji odstrčí, bramboru vyplivne a vlastnoručně ji vyhodí do koše. Otáčí se k matce, nyní očišťující kedlubnu.)
(syn, energicky) To je jiná blambůlka!
(matka): To není brambůrka, to je kedlubna. Chceš?
(syn, nadšeně): Jóóó! (Odchází.)
Z malých radostí skládají se velké. A každá radost i legrace jednou skončí….
…Jde se ven!