Ne každá prodejna má dnes kliku, ale to na věci nic nemění. Například obchod čajem, který jsem před pár dny navštívila v ostravské Nové Karolíně, skleněném obchodním monstru, jehož jedinou architektonickou předností je výhled na rezavou poetiku vítkovických železáren, dveře snad ani neměl. A přesto byla jeho návštěva poslední kapkou v dlouhé řadě zkušeností, které sbírám jako každý, kdo nemá tu kliku, aby si dopřál nakupování jednou do roka.
Předesílám, že nemám nic proti prodavačům ani prodavačkám, ostatně mám je v nejbližší rodinné přízni; a pokud v následujících řádcích – na rozdíl od nadpisu – hovořím převážně v ženském rodě, je to pro zjednodušení četby (i když suma sumárum prodavačky nad prodavači v reálu skutečně převažují, vyjma některých specifických oborů).
Nemají lehký život a některé/někteří jsou milí, zejména pokud vedou svou vlastní živnost, jako třeba náš řezník Havelka. Ale v řadě případů vystupují spíše jako vyháněči z chrámů konzumu. Nevylučuji, že za tím není má nepřiměřená paranoia, ale skutečně občas mívám pocit, že prodavačka by mi raději viděla záda, případně mě v obchodě toleruje, potlačujíc vztek, že musela předčasně ukončit telefonát s kamarádkou, nota bene kvůli osobě, která si dost možná ani nic nekoupí.
Ale zpět k oné dámě z království čajů. Kdyby ji nějakým kouzlem potkal hrabě Teleke z Tölökö na své pouti k tajemnému hradu v Karpatech, nejspíše by o ní prohlásil, že byla příjemná jako vosina v pérdeli. Zhruba to mi vytanulo na mysli ve chvíli, kdy mě podrážděně napomenula, abych necinkala s poklopy od dóz s čajem. Podotýkám, že jsem cinkala proto, abych si přičichla k víku dózy, neboť se v něm koncentruje vůně příslušného druhu čaje, a tedy je k tomu určeno; necinkat je v dané situaci technicky neproveditelné, neboť oba díly – dóza i víko – jsou skleněné.
Cinkala jsem tedy vesele dál, byť co možná tlumeně, ovšem nestačila jsem včas proškolit v dané technice mého muže, načež prodavačka zpražila v intervalu pár vteřin stejnou poznámkou i jeho. Jako často v obdobných situacích mě popadly srabácké sklony nechat to být, avšak donutila jsem se nahodit asertivní mód a jasně jsem jí sdělila, že za celé ty roky, co u příslušné firmy nakupujeme, nemáme na kontě ani jedno rozbité víko. Dáma poněkud zrozpačitěla a jala se omluvně vysvětlovat, že nedávno našla v jedné dóze střep, a tak dále. Pro to jsem samozřejmě projevila pochopení, takže zbytek transakce se nesl v přátelském duchu, byť na obou stranách poněkud napjatém. Ten počáteční tón vůči nám jako zákazníkům by ale nemohlo ospravedlnit ani to, kdyby ji onen neznámý ničitel dóz přinutil zmíněný střep spolknout.
Podobných historek mám samozřejmě desítky a nemyslím, že jsem nějak přehnaně náročná, i když asi úplně nepomáhá, že jsem dosti cestovala, a tedy vím, že prodavači se mohou chovat i jinak. A nemusela by to být afektovaná úslužnost amerických prodavačů, i když občas po ní vysloveně zatoužím, například když na mě přijde řada u pokladny v supermarketu.
Zatímco v Americe vám často nákup automaticky balí do tašek speciální osoba (v jistých obchodech tomu tak je i např. ve Francii), ta samá situace se u nás v Bille mění v test tělesné koordinace: jednou rukou postupně vyhazuji nákup z košíku na asi půl metru dlouhý posuvný pás a zároveň již namarkované zboží druhou rukou ukládám do tašky. I bez netrpělivého dítěte v košíku je to zejména při větším nákupu docela náročné. Když mě nedávno pokladní navíc obšťastnila uštěpačnou poznámkou ohledně mé zručnosti, spolkla jsem hlášku o tom, že bych nejspíš potřebovala vyfasovat další ruku, či spíše dvě; místo toho jsem navrhla, že by problém vyřešil nákup praktičtějších a pro zákazníky méně stresujících pokladen resp. pásů, na něž by se dal včas vyložit celý nákup. Bylo mi řečeno, že tyhle kasy zdědili po Delvitě a nové nebudou.
Korunu nákupu pak nasadí mladý hoch v saku, který se na mě vrhne, sotva se mi podaří vykličkovat s košíkem a zaplaceným nákupem od kasy. „Dobrý den, mohl bych vám nabídnout naši Billa kartu“, zeptá se mě popáté. Ztrácím trpělivost, přesto se co nejslušněji otáži, co mohu udělat pro to, aby se mě už příště neptal. Neboť jsem dříve již čtyřikrát řekla, že, jakkoli je to neekonomické, jejich věrnostní kartu NECHCI, stejně jako nechci ničí věrnostní kartu, díky níž bude kdokoli moci šmírovat, případně přeprodávat mé nákupní zvyklosti. Ano, takovou cenu jsem ochotna zaplatit za to, abych jen já věděla, jak často kupuji mrkev, hřebíky či toaletní papír.
Že si to pochopitelně nepamatuju, je jen moje věc.
Paradoxní je, že v jediném obchodě, kde bych stála o slevovou kartu, tedy v mém oblíbeném zahradnictví Chládek, takové karty nemají a ani o nich neuvažují. Možná je to náhoda, možná ne, ale zrovna tamější personál je věčně milý. Vůbec v podnicích, kam se ráda vracím, protože obsluha je milá, věrnostní karty zpravidla nenabízejí. Zřejmě mají věrných dost i bez tzv. slev.
Nástrah, se kterými se čas od času při nakupování potýká každý, je samozřejmě mnohem širší škála, než popisují výše zmíněné případy; obzvlášť zábavnou kapitolou jsou reklamace nebo služby v restauracích, ale o těch třeba někdy jindy.
Chtěla jsem jen říct, že sama v sobě pravidelně hledám správný balanc mezi tím jak neurazit, a přitom říct, co se mi nelíbí. Kromě chvil, kdy je mi opravdu mizerně, to jde skoro vždycky. Zároveň co možná důsledně chválím všude tam, kde to uznám za vhodné, a přizpůsobuji tomu i příslušnou frekvenci návštěv (v případě restaurací pochopitelně i dýško). Nebyla jsem vychována k asertivitě a pokaždé mě to stojí nějaké úsilí; ale když se dívám kolem sebe – včetně na nejmladší generaci – vidím, že v tom nejsem sama. Občas mi připadá, že žijeme polarizováni mezi útrpným snášením osudu a agresivitou, kteréžto póly čas od času střídáme.
Výchova prodavačů v Čechách tak není arogantní jednosměrkou; je zároveň výchovou, či spíše převýchovou nás samých – zákazníků. Ochota dát zpětnou vazbu, ať kladnou, či naopak, je každodenní troškou do vzpoury proti lhostejnosti, kterou má na dosah každý. Bez ohledu na to, kdo právě sedí na Hradě, v Senátu či Sněmovně.
Protože jinak se i za dalších deset let budeme úkorně dívat jinam, zatímco si prodavačka bude pilovat nehty.