Ležel smířeně za hradbou bříz, které mu i přes svou cudnou nahotu dopřávaly jistého klidu od monotónního svištění aut a zběsilého řinčení tramvají. Totam bylo jejich únorové dunění tlumené bělostnými prachovými mantinely.
Zblízka vypadal větší. Nikoli špinavý, ale srostlý s mrtvými listy a jehličím. Bylo zřejmé, že už nezajímá ani psy.
Dotkla jsem se ho. Na uvítanou mi pod dlaní tiše poodtál.
Byl drsný jako jazyk kočky a tvrdý skoro jako cement. Ale byl to on, pod všemi těmi nánosy a příměsemi. Jaru navzdory. Zkusila jsem do něj zabořit prsty: povolil jen neochotně a za odměnu mi v krupicové pasti poškrábal hřbety rukou.
Z vchodu vedlejšího domu se vynořila postava. Pán se jal vymetat listí z rohů dvorku a hráběmi způsobně česal nevábně hnědý záhon. Projela mnou povědomá nelibost; v posledních dnech jsem nespokojeně pozorovala jakoukoli snahu o uvítání jara. Při pohledu na postavu skákající mezi stromy muž zpozorněl; kdyby tušil, jak báječně sníh křupe pod nohama, možná by se býval přidal. Byla jsem ráda, že je daleko.
Loučila jsem se s oblou ladností závějí, s mírumilovností zasněžených výhledů, které svítí, i když je nebe šedé. S vánicemi na okraji velkoměsta, jež bičují tváře podobně jako kdesi v Antarktidě; s vysilujícími výlety na běžkách s desetiletým voskem, kdy lyže nejedou ani z kopce. S tichem nočních ulic zaskočených bílou nadílkou. Se stopami v hlubokém sněhu, křupajícím jako kdysi, kdy věci byly průzračně jasné; se sněhem vrzajícím, až mráz běhá po zádech. S nekonečnými večery i s chladem vloček tajících na jazyku.
Ne, ještě ne.
Vydloubla jsem neumělou sněžnou šišku a rozloučila se se svou spojkou s čistšími světy –kdo ví, jestli se ještě uvidíme.
Cestou zpět šiška umíněně odtávala a zanechávala za sebou kapky na čerstvě umytých schodech. Sousedka s mopem se na mě nechápavě podívala. Možná mě pro nesvéprávnost konečně zbaví oné strašlivé funkce předsedkyně výboru společenství vlastníků. Za okamžik si sněžná šiška hověla v mrazáku. Její čas přijde; noviny i předpověď budou mezitím hlásat jaro. Jen to mé začne o něco později.
Všechno má svůj čas.
V odpoledním slunci 27.3.2010 působila šiška už trochu nepatřičně,
aby vzápětí spokojeně roztála
(svůj ke svému)