Reklama
 
Blog | Michaela Mlíčková Jelínková

Velmi osobní vzpomínka aneb na začátku o jednom konci

Jakkoli mě politika zajímá (zřejmě přetrvávající profesní deformace), můj historicky první blog o ní nebude. Proč? Symboly jsou důležité. A politika si prvenství nezaslouží. Je jen rámem, do kterého každý kreslíme svůj vlastní život. Každý jednou zaneseme na plátno svou poslední tečku. Konec života je magický okamžik, stejně jako jeho zrození. Vztah společnosti k těmto chvílím ji samotnou definuje více, než jsme schopni či ochotni si připustit. Snad proto, že smrt přichází tiše a příčí se jí světlo reflektorů. Je to chvíle z nejintimnějších. Kulisy ji mohou učinit jen více či méně tragickou. A právě o nich chci dnes psát.

Když vloni 23. října ve vší tichosti zemřela v jedné pražské nemocnici pětadevadesátiletá paní, nebyla to nečekaná ztráta ani tragédie. Ona sama by to svým někdy mrazivě přímočarým způsobem nejspíš okomentovala slovy „No konečně“ nebo „Zaplať pánbu“. Ale možná taky ne. To už se nikdy nedozvím. Ale co vím pozitivně, je, že jejích posledních devět dní mohlo být důstojnějších. A taky si budu pamatovat, že sdílet smutek, v tomto případě vlastní bezmocnost, někdy prostě nepomáhá. Spíše naopak.

Když babičku Isabelu přivezla záchranka do nemocnice, vše nasvědčovalo tomu, že ji postihla lehká mozková příhoda. Zvracení, svěšený koutek, zmatenost, prostě učebnicový případ. Nemocnice diagnostikovala nevolnost a stařeckou sešlost, nebo něco podobného, byť záznam o předchozí mrtvici měla ve své kartě. Na naši urgenci jí další den provedli podrobné neurologické vyšetření, ale každý, kdo se setkal s mrtvicí, ví, že takové vyšetření později než pár hodin od příhody nedává smysl. Za babičkou jsme pak v různých konstelacích jezdili každý den; nikdy ale nechyběl táta, který se o babičku s neuvěřitelnou obětavostí staral několik posledních let. Zanedbaný stav zařízení byl maličkostí v porovnání s neochotou přítomného personálu. Když jsme od spoluležících zjistili, že babička nedostává v podstatě najíst ani napít (při první návštěvě vypila asi půl litru vody), naše první myšlenky samozřejmě vedly směrem k převozu do jiné nemocnice. To se ale vzhledem k byrokratickým překážkám i babiččině stavu ukázalo být nerealizovatelným krokem.

Jediným relativně nadějným řešením se jevila samopéče. Bylo jasné, že každý den na kapačce babičce nenávratně ubírá její vyprchávající energii (ještě v devadesáti sbírala spadaná jablka na zahradě). Příslušný personál totiž na péči o babičku slovy svědků neměl čas: „Oni jsou na ni hrr hrr, a to ona nemůže, ona potřebuje čas. Ale když jí to dáváte vy, tak jí to jde pěkně,“ chtěla nás povzbudit milá paní – mluvčí babiččina pokoje. I čtenář s průměrnou mírou empatie si asi umí představit frustraci, která se v tu chvíli člověka zmocní. Ale lidé, kterým umírají bližní, nemají čas na mstu ani na vzteklé scény. Takže jsme se sice zmobilizovali ke stížnosti, ale především jsme se snažili o babičku starat.

Třetí den jsem ulehla doma s chřipkou. Když jsem se dozvěděla, že nám zakázali babičku krmit, ztuhla mi krev v žilách. Připadalo mi to jako rozsudek, ale dělejte něco v situaci, když vám řeknou, že hrozí, že udusíte vlastní matku.

Devátý den babička umřela.

Pár dnů jsem to vydržela, ale nakonec jsem se do nemocnice vydala. Jevilo se to jako krajně nerozumný krok, kamarádka mě od toho zrazovala. Ale nesnesitelný neklid mě hnal do zeleně kachlíkových chodeb a oprýskaných zdí na druhém konci Prahy.

Ošetřující lékařka mě okamžitě poznala. Já ji též. Její mládí, ale především chápavý přístup byly jedním velkým vykřičníkem bezmoci v boji s nevýkonným systémem, jehož byla součástí, ale na který si nemohla stěžovat. Se smutným pohledem a slovy soustrasti mi ochotně vydala kartu.

„Určitě, podívejte se v klidu, tady si můžete sednout,“ pobídla mě. Probírala jsem se těmi převážně nesrozumitelnými záznamy a parametry, aniž bych věděla, co hledám. Pak jsem narazila na záznamy jídelního režimu, ze kterých vyplývalo, že poslední dva dny babička jídlo přijímala. Dožadovala jsem se vysvětlení.

„Ano, nakonec se našla hodná sestřička, která vaši babičku krmila,“ sdělila mi lékařka.

„Takže babička dokonce ráno snídala?“ Nemohla jsem se opanovat a do očí mi vrhkly slzy.

Lékařku má zoufalá touha po detailu nezaskočila. „Ano, najedla se a usnula,“ vysvětlila trpělivě.

„A vy jste jí dávali kávu? Ona kávu nesměla.“ Pomalu se ze mě stával nevděčný zoufalec.

Lékařka znejistěla a očima probíhala kartu. „To je asi… asi nějaká speciální káva. To ví sestřičky. Ale nemusíte být smutná. Babička zemřela ve spánku,“ usmála se smutně a položila mi ruku na rameno.

„Víte, jak strašný je pro nás pohled na tu lhostejnost kolem?“ slyšela jsem se říkat tiše. „Jak strašná je ta bezmoc?“ Bála jsem se, aby mě hlas nezradil.

„Ano, já vím. Je mi to moc líto,“ podívala se mi už bez úsměvu do očí a já jsem jí věřila každé slovo.

xxx

Žluté javorové listy se pomalu snášely na auta seřazená před klinikou. Babička si vybrala správnou dobu. Podzim nestojí za nic, přemítala jsem. Ještě týden, a bude se mi chtít spát ve čtyři. Zmocnil se mě podivný klid.

Možná je dětinské uklidňovat se tím, že babička, excelentní kuchařka, neumřela s prázdným žaludkem. Možná je to morbidní. Možná naivní. Papír snese všechno a možná to bylo úplně jinak.

Ale když já jsem té doktorce potřebovala věřit.

Reklama