Reklama
 
Blog | Michaela Mlíčková Jelínková

Sukně, nebo letenka

Skoro o všem kromě fotbalu neboli moje španělská jedenáctka.

 

Pokud bych si měla vybrat mezi novou sukní a letenkou, vždycky to bude to druhé. Možná za to může nějaký cestovatelský gen po pradědovi, jenž za Rakouska Uherska brázdil daleká moře jako vojenský námořní lékař. Ale to je celkem jedno; prostě jsem chvíli tady, chvíli tam. A zejména jsem spokojena, když tam znamená Španělsko.

Proto, když se nedávno nečekaně naskytla příležitost, rozhodla jsem se rozbít zimní monolit šedi výletem právě do Španělska, i když můj fyzický stav dlouhodobě volá spíše po pobytu v lázních Třeboň.

S nohama zničenýma (či, dle místních, namasírovanýma) oblázkovou dlažbou středověké Granady jsem si pak ve stínu jedné z tamějších kaváren sesumírovala, proč se sem tak ráda vracím. Není to žádná zjevená pravda, ale prostě to, jak vnímám Španělsko a Španěly já.

Reklama

 

1.      Rozumíme si. To sice zrovna není zásluha Španělů, ale spíše mých rodičů (kteří oba španělsky mluví a Španělsko dobře znají). Nicméně je to něco, co ovlivňuje leccos z následujících bodů. Kromě přirozeného logistického komfortu, který cestování se znalostí místního jazyka nese, mám obecně radši země, kde vím, co si lidé povídají na ulici a můžu s nimi zapříst hovor v jejich jazyce. Jako by šlo mnohem lépe proniknout k duši cizího národa právě přes jeho řeč. A přestože jediným cizím jazykem, v němž čtu knihy v originále bez vědomé námahy, je francouzština (která díky gymnazijnímu drilu vryla do mého mozku dráhy tak hluboké, že do nich později příbuzná  španělština takříkajíc vplula), mám španělštinu – či správněji kastilštinu – ráda. Může snad být nemilá řeč, kde pravidla Akademie velí šlapat si na jazyk? A dodejme, že pokud náhodou mluvíte španělsky, budou vás Španělé milovat, neboť to – narozdíl od mnohých jiných velkých národů – nepovažují za samozřejmost. Ale i když španělsky nemluvíte, nebudou se mračit, protože…

 

 2.      Španělé jsou milí. A čím  jižněji, tím více. Jsou velice hrdí na svou zemi, ale dobře si pamatují, že byli dlouho chudí (a podle některých brzy budou zase). Šrámy z občanské války a desítek let vojenské diktatury jsou dodnes živé. Přesto, či právě proto, nejsou Španělé milí jen na turisty, ale i na sebe navzájem: neznámí lidé spolu zapřádají hovor v situacích, kdy by většina evropských národů zredukovala mezilidský kontakt na nezbytné minimum. Více se usmívají, zdraví se, děkují si; nejsou to afektované vypulírované způsoby, spíše přirozený ohled. Čiší z toho jakási radost z lidské pospolitosti jako protipól opaku strachu a nedůvěry, kterou v Česku pociťuji čím dál víc. Zastavíte-li se ve Španělsku na ulici s mapou v ruce, je pravděpodobné, že se vás někdo z kolemjdoucích zeptá: Estas perdido? (Ztratil ses?) – a pokud nebudete starší než on, bude vám nejspíš tykat. Ve Španělsku je totiž tykání zcela běžné i mezi neznámými lidmi (samozřejmě s jistými nepsanými pravidly, např. že mladý nebude tykat starému). Kupodivu to nejde za hranici mého osobního prostoru jako třeba v Itálii (Italové prominou). Stejně tak porušují Španělé zažité klišé o pekelné jižanské hlučnosti: Karel Čapek to ve svém nesmrtelném Výletu do Španěl nazývá „hluk, který není vřava“.

 3.      Umějí si užívat života. I Francouzi, známí bonviváni, uznávají schopnost Španělů se odvázat, a rádi si zajedou na víkend do Barcelony či jižněji. Španělské bary a podniky se zaplňují večer co večer, o víkendech k prasknutí (i když ekonomická krize poněkud brzdí i tuto tradici). Večeří se pozdě a do barů se v pátek a  v sobotu vyráží kolem půlnoci. Náplní takových večerů je nejen pařba s přáteli, ale i…

 4.      …La comida – neboli jídlo. Španělé jedí rádi, hodně a ne úplně zdravě (na vytrávení si rádi dají pomeranč: Despues de comer, un naranja). Kromě čerstvých ryb a mariscos, tedy plodů moře, které obvykle konzumuji nestřídmě a bez ohledu na jejich vysoký obsah cholesterolu, si ve Španělsku dám dokonce ráda i salát: zelenina tu dorůstá do chuti, kdy rajče chutná jako…no prostě jako rajče. Výrazným kulinářským fenoménem jsou tzv. tapas. Výborné jednohubky, vzdálené příbuzné našich chlebíčků, servírují ve většině restaurací po celý den a mnohde je nabízejí např. k vínu zdarma. Možná i kvůli zálibě v tapas nejsou Španělé, narozdíl od většiny Francouzů, příkladně hubení, ale stejně jako oni věnují jídlu velkou péči. Ta kromě poživačnosti vyžaduje i smysl pro…

 5.      Tradice a obřadnost. Španělé jsou tradiční národ. Kromě toho, že přípravě jídla i jeho konzumaci věnují bezmála rituální pozornost, přikládají velký význam jednak obřadům, zejména katolickým, jednak široké rodině, přičemž obé se často prolíná (tj. běžně kráčejí v procesí do kostela celé rodiny). Má to jistě své nevýhody, ale jako matce malého dítěte se mi obraz tetiček, strýců, babiček a dědů, tlačících kočárek na nedělní mši líbí (dobrá, nemusela by to ani být mše). Nejde o obraz nijak vzácný, neboť…


6.      Španělé milují děti. Svoje i cizí a to naše obzvlášť. Když jsme s osmiměsíčním synem brázdili Barcelonu, nejeden kolemjdoucí, staří pánové i malé děti, s úsměvy a výkřiky ¡Que niño bonito!“ se nám vrhali do kočárku. Není tedy náhodou, že se první velká láska našeho syna zrodila právě v Barceloně. Byla provozní v Gran Café na Starém Městě, a bylo to krátké, ale krásné. O rok později se syn stal favoritem hotelových číšníků na Tenerife, od nichž se naučil pozdrav ¡Hola!, který doteď říká s dokonalým španělským přízvukem. 

 7.      Španělský den začíná i končí později než český. A to jak v rovině zeměpisné (slunce vychází i zapadá zhruba o hodinu později), tak praktické. Pro Španěle přispat si není hříchem a rovněž poctivě ctí institut diplomatické čtvrthodinky. K tomu řeknu jen to, že je osvěžující být někde první. – Jídla se zde servírují v normální hodinu, tedy oběd nejdříve ve čtvrt na dvě, a večeře klidně kolem deváté.

 

 8.      Flamenco. Tanec, nabitý emocemi a energií; živelné dupání i pohyby prstů jemné jako filigrán, vyrostl z melodií  arabských, cikánských, židovských a prý i hinduistických. Moje nohy při něm neumějí zůstat v klidu, hlavně když tančí Cikáni ze Sacromonte. Bohužel jsem stále falešný začátečník; někdo to má s angličtinou, já s flamencem.

 

 9.      Maurský odkaz. Sedm set let trvalo Španělům, než dobyli zpět území, které původně ztratili vinou vnitřního úpadku (zhruba v době naší Sámovy říše). Muslimové a křesťané se tak navzájem ovlivňovali po stovky let; vzniklo z toho umění krásné a jedinečné, které nemá v Evropě obdoby. Nic však netrvá věčně, a tak po sedmi stech letech dostihl vnitřní úpadek naopak muslimy, kteří do té doby předčili většinu křesťanského světa technikou i vzdělaností…Katoličtí králové Isabela a Ferdinand dobyli v roce 1492 Granadu, poslední baštu Maurů na Pyrenejském poloostrově, a Kolumbus konečně mohl dostat vytoužené peníze na objevování Ameriky.

 

 10.  Slunce, palmy, sníh. Nepřímá úměra „čím méně modra v očích, tím více modra na obloze“, tu platí dokonale.  Španělé se nepotřebují dopovat vitamínem D: oni ho mají zadarmo většinu roku. Pro milovníky slunce ideální destinace. V některých městech (např. Granada) zvládnete sjezdovku i koupání v  moři v jednom odpoledni.

 

 11.  Města – Madrid, Barcelona, Toledo, Granada …Každé má jiné kouzlo. Madrid svou Calle Mayor a muzeum Prado s fantastickými Velasquezi, Goyi a Tintoretty. Bohatá Barcelona poněkud odtažité Katalánce, toužící po nezávislosti, ale také Gaudího, velké činžovní domy čtvrti Exaimpl, kopírující pravidelný čtvercový půdorys amerických velkoměst, a pláž se surfaři v centru. Královské město Toledo s řekou Tajo, malé rozlohou, ale velké významem a historií, s šarmem podobným Českému Krumlovu, ovšem na španělský způsob, a tedy docela odlišným. Andaluská Granada, pohádka z Tisíce a jedné noci. Pro mě nejkrásnější ze španělských měst, a jistě jedno ze tří nejkrásnějších měst vůbec. Dominanta města, tisíc let starý arabský palác Alhambra s červenými zdmi, mohutnými jako skály, ze kterých vyrůstá; temně zelené cypřišové háje všude kolem a v dálce zasněžené vrcholky Sierra Nevady pod červánkových nebem…to je to, co Čapek nazývá absolutní lyrikou. Něco, co nelze popsat; co je třeba zažít

 

A proto, ¡Hasta pronto!, Španělsko!

 

 

 

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama