Reklama
 
Blog | Michaela Mlíčková Jelínková

Slunce, kde jsi?

Ruští vědci věští příchod malé doby ledové. Při pohledu z okna za posledních 175 mínus 8 (slunečných) dní by se takové prognózy odvážil i podprůměrně srdnatý jedinec.

Nevím, jestli je to tím, že jsem na svět přišla v parném létě, ale nikdy jsem tak úplně nerozuměla lidem, kterým bylo jedno, jaké je počasí. Venku tři měsíce zataženo, a přitom Slunce v duši – to mi nikdy moc nešlo. I proto mi bylo tak zatěžko zůstat dlouho v Belgii. Zatímco Dánové, Holanďani a Britové si připadali v Bruselu jako doma, já jsem, většinou tiše, úpěla spolu se Španěly, Portugalci a Řeky. Ti nesli nedostatek slunečního svitu ještě hůř než já, a kdykoli to šlo, vznesli se někam za sluncem.

Vlažné zimy a vlažná léta byly proti mé přirozenosti. Rozfoukané šedé mraky a obloha nízká tak, že olizuje vršky vlámských katedrál, se mi sice líbily na plátnech starých mistrů i ve filmu Dívka s perlou, nikoli však za oknem. Chtěla jsem starý dobrý kontinentální extrém. Pro někoho možná povrchní důvod, ale já jsem téměř fyzicky postrádala vysokou modrou oblohu s bílými chundelatými beránky, ospalý žár srpnových odpolední a v zimě sníh křupající pod nohama. V zemi, kde většina národa jezdí celý rok na letních gumách, mi vždycky chyběl kousek ke štěstí. Někdy větší, někdy menší, ale to už nesouviselo s počasím.

V dobách, kdy jsem své dny a někdy i večery trávila v kanceláři, mi bylo trochu víc než dnes jedno, jak je venku – ale nikdy ne úplně. V pokusu o zenový nadhled ve stylu „na počasí nezáleží“ jsem tehdy dokonce složila následující haiku:

Reklama

Laments on weather
Such a drape for our real grieves
Welcome rainy days!,

 

ale přirozená touha po slunci nezmizela.

Zatímco tehdy mi vadilo, že se v dešti nedá lézt na skály, dnes mi vadí, že se v dešti špatně plácají bábovičky. Mému synovi to ovšem nevadí: bábovičky ho zřejmě nebudou bavit nikdy. Zato takové skákání do kaluží…

Vím, že když je člověku opravdu mizerně, ani slunce ho nezachrání (ale může pomoci). Kromě toho miluju mokrý spěch májového deštíku, bublání letního lijáku v okapové rouře i jemnou páru vznášející se nad lesy. Záhonky, které jsem nedávno osela, déšť jistě vítají. Vůně rozpáleného asfaltu čerstvě smočeného bouřkou mě vždycky přenese do dětství. Problém je, že mám pocit, že letos a vůbec v posledních letech se asfalt nemá šanci rozpálit.  

A proto, když teď hledím do stošedesátého sedmého podmračeného dne a za ocelovou fasádou mraků na obzoru v duchu kreslím hrot Milešovky, připadá mi, jako by bylo něco špatně. Jako by se něco měnilo. Je známo, že Země jednou, snad za dlouho, zmrzne. Ruští vědci to vědí, já taky. Za oknem je déšť a zima. Vše je tedy v pořádku. Nebo ne?

Nevím. Už si nechci připadat jako Monty Python v Ragnaroku.


A tak volám mezi kapky deště
Slunce
Chci tě
Jsi tu ještě?


  Dneska 31/5/2013 přišlo…na chvilku. Tak zase za měsíc!