Reklama
 
Blog | Michaela Mlíčková Jelínková

Okradená

Normálně se specializuju na ztráty deštníků, takže tohle mě trochu překvapilo. 

Ten den nastal budíček už v půl páté ráno. Posadil se na posteli a s dudlíkem v puse mi vesele oznámil Vyspinkáno. Při vědomí, že večer předtím měl 39C, jsem ho nejdřív přeměřila a poté usoudila, že nám všem prospěje, pokusíme-li se natáhnout noc o další dvě tři hodinky. Stálo mě to jedno vlažné mléko s medem a deset kol oblíbené ukolébavky, která ovšem ukolébala pouze mne samotnou; účinný byl až přídavek, po němž konečně zabralo i dítko.

O čtyři hodiny později jsem poněkud malátná zastavila před poliklinikou, kde ordinuje dětský lékař (nevýhodou našeho nedávného přestěhování je, že musíme k doktorovi jezdit autem, protože příkrý kopec, který nás nyní odděluje, pražská MHD neobsluhuje).

Tentokrát mě však naštěstí nečekal stres z parkování, neboť ulice byla zřejmě díky začátku prázdnin poloprázdná. Popadla jsem dítě, kabelku a přebalovací tašku (pro bezdětné: taška obsahující nezbytnosti typu dětské pleny, dudlík, náhradní oblečení pro případ živelné katastrofy, piškoty, krém na opruzeniny apod.) a za průběžného pokřiku „Šám, šám!“ bezpečně dopravila  před ordinaci sebe i dítě toužící se osamostatnit ve dvou a půl letech.

Reklama

V tom mi došlo, že jsem o tašku lehčí. Otočila jsem se a utíkala – v rámci možností – zpět k autu.

Bylo prázdné, stejně jako chodník kolem. Ani důkladné pátrání na místě činu a výslechy kolemjdoucích nepřinesly ovoce. Nenašel někdo modrou tašku s dětskými věcmi? ptala jsem se naivně v lékárně, optice i vrátnici. Bez výsledku.

Dostala jsem na sebe pěkný vztek a obratem jsem zavolala svému muži, abych mu sdělila, co se stalo. Potěšilo mě, když řekl: Hlavně že není nic vážného malému.

Pak mě napadlo, že logicky by tašku – třeba v dobrém úmyslu –  mohl uschovat některý z majitelů vozů, které v ulici zaparkovaly krátce po nás. Ani tato stopa bohužel nevyšla, i když jsem jednomu řidiči, právě nakládajícímu nákup, zvědavostí málem spadla do kufru plného balení toaletního papíru.

Taška prostě zmizela v nenávratnu a s ní zbrusu nová nepromokavá bunda, ortopedické sandály a svetřík z pravé vlny (v dnešní době skutečná vzácnost); sečteno podtrženo nejcennější položky ze synova šatníku, o oblíbeném dudlíku a autíčku nemluvě.

Na vzkazy s příslibem nálezného, vylepené na domovních dveřích a zastrčené za stěrače zaparkovaných aut, nikdo nereagoval. Zatím, utěšuju se.

Byly to jen věci, opakuju si při pohledu při pohledu na kýčovitý obrázek, který jsem nedávno pověsila do kuchyně:

„Nejdůležitější věci na světě nejsou věci“,

říká celkem správně. Jako kdyby o tom mohla být pochyba. 

Ztráta věcí sice zamrzí, ale mnohem horší je ten pocit, že jsme byli, já i moje dítě, tak blízko zloději. Nebo je snad normální vzít si tašku, kterou najdu na ulici, když je jasné, že ji tam zapomněla nevyspalá-unavená-roztržitá matka…?

Moment – kdeže mám tu tašku s tlačenkou od řezníka…?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama