Je třeba říci, že s mnohým z Bělohradského článku souzním. Mediální obrazy obou kandidátů jsou z definice do jisté míry iluzí. Nemyslím ale, že by tato iluze byla čistokrevným simulakrem, tedy obrazem zcela odtrženým od reality. Asi nejlepší službu v tomto ohledu poskytuje televize a rozhlas. Debaty obou kandidátů jsou už možná únavné, na druhou stranu každému poskytují ke zhodnocení autentický projev obou hrdinů prezidentského klání. I kdybych Schwarzenberga neměla možnost pozorovat na vlastní oči takříkajíc „v běžném provozu“, jak jsem o tom již psala, obrazovka vybízí k hodnocení, kdo má zřejmě nevyčerpatelné rezervy trpělivosti a kinderstube, a kdo je naopak možná vtipný, avšak podpásový útočník, který ponižuje na potkání.
I proto se televizní vystoupení K.Schwarzenberga nesla, až na výjimky, v převážně defenzivním duchu. Jak se někde vyjádřil, když ho lidi vyzývali k oplácení Zemanovi stejnou mincí, on neumí a ani nechce mířit dolů. Ostatně Zemanův tým nebyl na přímou otázku schopen jmenovat jediný podraz, ke kterému by se kníže uchýlil. Miloš Zeman je nade vší pochybnost rozeným útočníkem, který neváhá použít pečlivě zacílených lží k dehonestaci svého soka. V tomto spočívá asi největší úskalí televizní obrazovky, pomineme-li dramaturgii podprahově vystavěnou na národovecké notě (Prima). Jakékoli vyvracení takovýchto lží je pak už jen zoufalým pokusem opravit neopravitelné; dobře to pojmenovává E. Best zde. Kromě toho si Zeman umí vytvářet příležitosti a jde mu i defenzíva. Jeho všestrannost je jeho obrovskou kvalitou. Protože ji ale setrvale provozuje v bahnitém terénu a není jasné, za jaký tým vlastně hraje, ne každý je nadšen. Řečí těla dává neustále jasně najevo, že on je zde ten aktivnější. Někdy ale v jeho očích vidím strach – to když poslouchá svého soka a neví, že ho snímá kamera. Ani on, ani Schwarzenberg nepočítali s tímto druhým kolem.
Ve své úvaze Bělohradský kromě zdařilého PR vyčítá Schwarzenbergovi i punkový image, opíraje se o kritiku umělce Jiřího Davida. Pomineme-li uměleckou rivalitu mezi Jiřím Davidem a Davidem Černým, který knížete-punkera „vymyslel“, je nepochybné, že kníže reprezentuje opak toho, čím čistokrevný punk byl, tedy revoltou proti establishmentu. Na druhou stranu, přistoupíme-li na punkové číro jako metaforu vzpoury proti šedi, konformitě a ustrašenému měšťáctví, kníže takovéto číro nosil a nosí dennodenně s sebou. Kromě toho, že sabotoval fungování komunismu skrz podporu disentu, je známa i jeho záliba v avantgardním umění a plackách typu „Putine, na místo“, se kterou kdysi dorazil do Sněmovny. V neposlední řadě jsou důkazem i jeho peprné, avšak převážně elegantní hlášky, kterými odráží Zemanovy útoky. Je snad i tohle iluze? – Nedomnívám se. Vidím, slyším. Chápu však, že to někdo třeba cítí jinak.
Nesdílím také Bělohradského navýsost kritický postoj k simulakru či iluzi obecně. Sdílím však jeho přesvědčení, že k životu patří. Boj proti iluzi neboli hledání pravdy je namáhavý, nekonečný proces, podmíněný osobní zkušeností a možnostmi každého a relativizovaný samotným pojmem pravdy. Vytěsňování nepříjemné pravdy a posilování vlastního sebeobrazu, nepřímo úměrné schopnosti nahlédnout svůj stín umožňují člověku procházet více či méně pohodlně životem. Někdy je iluze či fetiš přímo na místě, když pro člověka má životadárný význam. Otázkou je, jak se s nahromaděnou iluzí člověk vypořádá v okamžiku konečného zúčtování. Úzkost, pramenící z „prohlédnutí“ může být zřejmě v některých případech zničující a koneckonců právě ona může být i jedním z důvodů, proč i někteří nevěřící povolávají ve své poslední hodině k lůžku kněze.
Proto i tam, kde Bělohradský odsuzuje kult Masaryka, ho já chápu jako prostředek ukotvení křehkého československého státu. Stát a národ stejně jako čerstvě narozené dítě potřebuje iluzi bezpečí a jistoty, jakkoli jeho matka a otec mohou být ve skutečnosti nedokonalí a zmítáni obavami. Možná právě proto prvorepubliková média nerozebírala Masarykovu nevěru či jeho zálibu v netransparentním vyjednávání s Pětkou.
V posledním odstavci Bělohradský sestupuje z filosofických výšin na zem a vzápětí sám sebe popře, když Zemana vyzdvihne na základě argumentů podobně nahodilých a objektivně sporných, jaké mu vadí v image knížete. Odsuzuje například slovo „odpovědnost“ z trojsloganu „tradice, odpovědnost, prosperita“ za jeho ideovou vyprázdněnost. Čím je však tedy snižování tempa zadlužení země, když ne naplněním odpovědnosti vůči budoucím generacím? Odstavec postupně přechází do roviny explicitní kritiky současné vlády a jejího směřování. Bělohradský tím přistupuje na Zemanovu billboardovou zkratku „Volte Zemana – stop současné vládě“, která zneužívá obecně rozšířenou neznalost ústavního systému ČR. V neposlední řadě Bělohradský uvádí, že je třeba volit Miloše Zemana, neboť on není simulakrem. „Miloš Zeman je kus naší zraňující historie, víme o jeho zásluhách i deficitech, mně například se nelíbí jeho postoj k Temelínu, fixace na ekonomický růst pomocí investičních pobídek a následné podcenění ochrany životního prostředí, bagatelizace důsledků opoziční smlouvy a mnoho dalšího. Vím ale také, že jeho vláda byla úspěšná, že zachránila a privatizovala hroutící se banky, hájila sociální stát atd..“ Například ekonom a bývalý viceguvernér ČNB L. Niedermayer ale vidí úspěšnost vládnutí Zemana jako přinejmenším spornou a nazývá ji – světe, div se – mýtem.
Není tedy největšímu riziku simulakra čili iluze vystaven nakonec ten, kdo ji u sebe vůbec nepřipustí?
A kde je tedy pravda?
Na tuto otázku si musí odpovědět každý sám.