Reklama
 
Blog | Michaela Mlíčková Jelínková

Milá babičko

Kdyby tohle bylo obyčejné psaní, nejspíš by se na druhé straně modral kousek Jaderského moře nebo zelenaly valašské kopce. A taky vím, že ještě více než pohled by Tě potěšilo, že jsme se vrátili ve zdraví domů a vyprávění o tom, jak jsme se měli.

 

 

Já bych Ti naše zážitky dopodrobna vylíčila; Ty bys naslouchala pozorně a vyptávala se dychtivě, jako by šlo o nejdůležitější události přinejmenším na severní polokouli, a ne jen o dovolenou u moře a návštěvu u tchánů.

Jenže Ty tu už s námi nejsi; dnes je to právě rok, a snad proto to bolí trochu víc než jindy. I když takto řečeno to není úplně přesné: sice tu s námi nejsi, ale vlastně ano, dokonce každý den. Občas také v noci: vstoupíš do mého snu, lehká jako dech, a nad ránem odcházíš. A někdy se trochu toho pocitu, že jsi, protáhne i do zbytku dne.

Stává se mi, že Tě zahlédnu na tramvajové zastávce nebo jak jdeš pomalou chůzí cestou z obchodu a v taškách neseš nejspíš nákup pro mámu a pro sebe. Máš buď svůj šedivý baloňák nebo některou z Tvých oblíbených blůz – stejných jako na fotkách, kde mě chováš na klíně. Stříbrné vlasy Ti pozlacuje slunce. A už v tu chvíli vím, že to nejsi Ty, a možná i chvíli předtím; ale lidský mozek asi podvědomě hledá části obrazu, který mu chybí a který tak důvěrně zná, kdekoli může.

Reklama

Občas se taky přistihnu, že použiju některé Tvé oblíbené slovo či výraz nebo stojím s rukama sepjatýma Tvým obvyklým způsobem. Někdy to tak chci a někdy to přijde samo; v obou případech to znamená, že kousek Tebe je pořád tady. Když skládám prádlo, vyvstanou mi před očima Tvé dokonale vyrovnané a vyžehlené komínky našich triček, trenek a svetrů, na které nikdy nebudu mít trpělivost. Občas narazím na pocity a vzpomínky tak neurčité, že nevím, zda jsou to skutečně vybledlé stopy v paměti, nebo už moje fantazie.

Někdy se mihneš mojí myslí, když se dívám na Tvého pravnoučka, který Ti vloni věnoval své první krůčky k Tvým posledním narozeninám, a teď lítá jako čert. Asi bys o něj měla strach, jaký jsi mívala o mě a bráchu; ó jak mě to zlobilo, hlavně později. Mezi mými spolužáky jsi byla legenda: vždyť kdo z dětí měl babičku, která k němu domů docházela každý všední den, dokud se ve dvaceti neodstěhoval? Vidíš, a teď mi to chybí. Beru to tak, že je řada na mě – mít strach, pečovat a dávat pozor.

Kdybys ale zjistila, že malý D. na své plastové motorce řeže zatáčky s bravurou profesionálního závodníka, rozhostil by se Ti na tváři ten Tvůj klidný prozářený výraz a nepatrný úsměv, jaký jsi mívala, i když sis myslela, že se nikdo nedívá. Úsměv s odleskem vědomí nesmrtelnosti. Úsměv, který říká, že i stáří může být docela fajn – když se to umí. Když se podaří najít rovnováhu mezi tím, co člověk má a co by chtěl. Když přijmeme život takový, jaký byl. – Kéž bych se k tomu taky jednou propracovala.

Často jsem si za poslední rok říkala, co bys asi dělala na mém místě, zvlášť když šlo o život a zdraví mámy. A když jsem měla pocit, že mi docházejí síly, představila jsem si Tě, jak se se dvěma zlomenými žebry, rozbitou hlavou a rukou v sádře držíš zábradlí na chodbě nemocnice a děláš jeden opatrný krok za druhým. A sestra mi říká, že Tě nikdo nenutí; že Ty sama chceš.

Když jsem v temných chvílích přemítala stále dokola o celém tom děsivém sledu událostí kolem Tvého odchodu a o smrti vůbec, cítila jsem, že bys to tak nechtěla. Koneckonců, když jsem se Tě před třemi lety cestou ze Šumavy opatrně zeptala, jestli se nebojíš smrti, řekla jsi ve svých pětadevadesáti letech jenom: Na to já nemyslím, a dál ses dívala z okna.

Nevím, jestli to byla úplně pravda; ale že důležité je žít, jsi mi tehdy řekla docela jasně.

 

***