V prosinci 2012 mu praskla aorta. Stačil si ještě zavolat sanitku – zrovna hlídal své dvě dcery – a pak už lékaři pražského IKEMu zabojovali o jeho život. Zabojoval i on sám – a přežil. Nikoli bez následků. Postižení mozku, projevující se mimo jiné výpadky paměti, chronickou únavou a fyzickými problémy, mu ovšem nezabránilo vrátit se již za pár měsíců – s podporou jeho nejbližších – k psaní. A tak na podzim 2013 vyšla jeho již 26. kniha Můj život po životě, která mnohé čtenáře – nejen ty s obdobným osudem a jejich rodiny – povzbudila. Autor v ní s typickou otevřeností sdílí své niterné pocity během náročné rehabilitace – úzkost, beznaděj, bolest a slabost – ale zároveň kouzlem nechtěného, jaksi sobě navzdory a mezi řádky, dokazuje pravý opak. Totiž že s handicapem se dá nejen žít, ale i tvořit – a ještě si přitom zachovat smysl pro humor, byť místy drsný. Jeho literární styl zůstal nezměněn a nebýt oprávněného smutku, který se vine textem jako červená nit, dalo by se říci, že je to pořád ten samý Viewegh. Což je a není: když se potkáváme před čtením z jeho nové knihy, působí zranitelněji a méně suverénně – dalo by říci sympatičtěji – než si ho pamatuji z našeho setkání před sedmi lety. V tom smyslu sedí i poznámka Vieweghova kamaráda, básníka Bohdana Chlíbce: Michal je teď takový křehký, až s ním neumím mluvit.
Jenže Michal Viewegh není jenom křehký: na svou nelehkou situaci se dokáže podívat takříkajíc svrchu, s nadhledem, a proloží to sžíravou sebeironií. Na podzim 2014 by měl jít do kin nový film Alice Nellis na motivy jeho knížky Andělé všedního dne. V tuto chvíli připravuje M. Viewegh také svou další knihu s pracovním názvem Donjuan po infarktu.
A na takové věci křehkost nestačí: k tomu je potřeba i síla.
***
V prosinci 2012 vám praskla aorta, což je diagnóza, na kterou zemře devět lidí z deseti. Prošel jste dlouhou rehabilitací, následky nesete dodnes. Dokázal byste dnes už říct, že na všem zlém je něco dobrého, nebo je to pro vás jen těžko snesitelné klišé?
Zdravý člověk má tendenci považovat některé věci za samozřejmost. Teď si takových věcí, i drobností, víc vážím. Například taková rodinná procházka mě v minulých letech ne vždy uhranula, a teď jsem rád, že jdeme. Skoro bych řekl, že mě to s mou rodinou sblížilo. Já jsem nebyl úplně vzorný otec a manžel, a teď jsem, myslím, díky té nemoci lepší. Díky ní – nikoli kvůli.
Zhruba před rokem jste se vrátil z nemocnice domů. I potom jste byl měsíce odkázán na asistenci a pomoc blízkých. Napsal jste o tom knihu Můj život po životě, ze které vyplývá, že nejen vaše diagnóza, ale i její následky, jako výpadky paměti, částečná ztráta zraku a psychické problémy byly velmi vážné. Zlepšil se od té doby váš zdravotní stav?
Jsou tam nepopiratelné změny k lepšímu. Začal jsem znovu řídit, dojel jsem sám na čtení do Severních Čech a běžně už jezdím autem trasu Praha-Sázava. To jsem si ještě před půl rokem netroufl.
Připomněl jste mi větu mojí maminky, která během své rehabilitace po mozkové mrtvici řekla, že štěstí je to, když se člověk může svobodně rozhodnout, že vytře podlahu. Souhlasíte s takovou definicí štěstí?
To je hodně skromná definice. Já jsem rozhodně náročnější, a proto jsem tak nešťastný. Moje definice štěstí je širší. Já bych pořád chtěl – naivně, samozřejmě – vrátit všechno, jak to bylo. Což nejde. Pořád se proti své situaci bouřím, i když navenek možná někdy říkám, že ne. Vnitřně se s tím ale pořád nemohu smířit, což potvrzuje i moje psychoterapeutka. Až přijmu své handicapy, až se nebudu ptát, co bylo, ale co můžu dělat teď, teprve pak to bude opravdu lepší.
Platí tedy ještě vaše věta z jednoho vašeho loňského rozhovoru (květen 2013, cca půl roku po prasknutí aorty, pozn.autorky), že prožíváte takové jalové období?
Možná bych nebyl tak přísný, ale blbé období je to pořád, o tom žádná. Pořád mě hodně trápí paměť. Není dne, abych něco nehledal. Není dne, abych se nestresoval, že jedu pozdě na schůzku, protože jsem zapomněl, v kolik hodin tam mám být, nebo že jsem zapomněl odpovědět na důležitý mail. A tak dále. Vždycky jsem si zakládal na tom, že jsem zodpovědný a spolehlivý. O tyhle vlastnosti mě to připravilo.
Umím si představit, že to může být vědomí dosti skličující.
Moje žena mi říká, že lidé moje handicapy pochopí. Jenže já nemám protézu, aby bylo vidět, proč kulhám. Kdybych ji měl, tak by bylo jasné, proč nemůžu chodit pořádně. Já vypadám normálně a chovám se nenormálně. V tom je ten problém. Měl jsem problém trefit i sem na Betlémské náměstí (kde probíhal rozhovor, pozn. autorky), protože mám úplně vymazaný orientační smysl.
V počátcích léčby jste bral antidepresiva. Berete je ještě?
Vysadil jsem je na naléhavé doporučení kamarádů, kteří říkali – a měli pravdu – že mě to úplně znivelizovalo. Ona antidepresiva vás nepustí dolů, ale zároveň ani nahoru, takže jsem si někdy připadal jako vygumovaný. Na večírku, kde se bavilo patnáct lidí, jsem jen otupěle seděl a přihlížel, aniž bych byl schopen z pod té deky vylézt. Ne že bych byl teď o moc lepší, ale večírek už si užiju víc. Zároveň jsou tam ale bohužel taky ranní deprese. Předtím jsem vstával sice bez nálady, ale i bez depresí. Teď vstávám podrážděnější a skleslejší.
Do rozhovoru vstupuje Vieweghův nakladatel Martin Reiner, který je rozhovoru přítomen.
Dám vám poznatek z vnějšku. V Americe je konzumace psychofarmak rozšířena natolik, že se dá říci, že je na nich Amerika napůl závislá. A tam proběhlo rozsáhlé testování, které ukázalo, že v té obrovsky široké škále prášků existují jen jemné rozdíly v efektu. Vybočoval jen alkohol. U něj se ukázalo, že vlastně splňuje nejlépe ty věci, které očekáváme od prášků, tedy uvolnění, zbavení vnitřní bolesti. Michal dříve alkoholu holdoval – řekl bych ve zdravé míře, protože jeho sociální a rodinné funkce nebyly nijak narušeny. A ten úraz vlastně způsobil, že od tohoto zvyku byl ze dne na den odříznut, což nutně musí způsobit potíže. A je fakt, že ten návrat ke čtyřem deci, kterými si člověk udělá náladu, znamenal zlepšení Michalova stavu. To bylo patrné i zvenku.
MV: Já jsem opravdu tři měsíce poctivě abstinoval. Ale i teď se snažím nepít, protože ono to má strašlivý efekt na paměť. Donutilo mě to skutečně se hlídat, protože ty výpadky jsou druhý den mnohem horší.
Těší vás, když slyšíte, že vaše poslední kniha spoustě lidí pomohla?
Těšilo mě už samotné psaní. Už jen fakt, že jsem byl schopen napsat čtyři stránky denně, pro mě znamenal návrat k životu. To mi hodně pomáhalo. A i den pak vypadal úplně jinak, když jsem za sebou měl tuhle práci, když jsem věděl, že mi vyjde knížka. Dostávám i spoustu emailů, dopisů od podobně postižených. Člověk vidí, že v tom není sám. Že prožívá něco, co prožívají opravdu tisíce lidí. I tohle pomůže.
Martin Reiner: A navíc prognóza je podle doktorů dobrá. Rok nebo dva v takových případech není žádný čas. Na druhou stranu – člověk, který to prožívá dvacet čtyři hodin denně, to samozřejmě vnímá jinak než my okolo. Já tam ale vidím jasný pokrok. Například když spolu telefonujeme: intonace, dikce – všechno se lepší.
Na druhou stranu to byl šok pro celou vaši rodinu. Jak se se změnou vaší situace vyrovnávaly vaše žena a dcery?
Každá podobná událost je obrovský zátěžový test pro manželství a rodinu. Ze zažité role organizátora rodinného života, který zařizoval všechno, od plynu, elektřiny přes věci kolem domu, jsem se změnil v nefunkčního člena rodiny. Bez nadsázky. Ta změna je šílená a je na Veronice, aby to nějak ustála. Z tohoto hlediska je to zátěžový test zejména pro ni.
Je známo, že vaše žena učí vaše děti doma. Zvládají to i pod náporem nové situace?
Naše děti mají ještě s dětmi sousedů domácí školičku. Kamarádka má domeček s učebnou, kde se učí šest osm dětí. Moje žena je jedna z těch, kteří je učí. Od páté nebo šesté třídy je ale povinná školní docházka, takže pak budou obě dcery chodit do normální školy. Starší Sára už udělala přijímačky na osmileté gymnázium. Mladší Bára si ještě rok bude užívat domácí pohodu. Ale tím, že nejsou samy, ale učí se zapadnout do kolektivu, nejsou ani teď tak úplně ve skleníku.
Vaše žena přečte podle svých slov čtyřicet knih za rok. Mohu-li soudit podle sebe – a to mám jen jedno malé dítě – je to obdivuhodné číslo. Zbývá jí na čtení čas i teď?
Moje žena čte hodně, hlavně večer. Nedívá se na televizi, ale čte.
A co vy a čtení? Dříve jste často knihy nedočítal.
Vždycky jsem zastával názor, že když mě nějaká knížka nezaujme, mám právo ji odložit. Teď ale nečtu, protože na to nevidím a nepamatuji si. Od úrazu jsem vlastně celý román ještě nepřečetl, což je smutné.
Co kratší formát – třeba povídky?
Nějaké povídky jsou zkoušel, ale – ono to bude znít jako výmluva – když už tam nebyl problém zrak a paměť, tak jsem narazil na vlastní zeď nezájmu. Mě dnes skutečně zaujme jen máloco.
Řada vašich knih vyšla na audio nosičích i v elektronickém formátu. Jste jejich příznivcem?
Naše děti knížky hodně poslouchají, například večer. Jinak si myslím, že právě audioknihy jsou dobrá forma, jak dostat knížku i k lidem, kteří nejsou zvyklí číst. Co se týká elektronických knih, moc jsem jich nepřečetl, i když jsem to zkoušel. Ale moje žena je na ně zvyklá, takže třeba na dovolené má tu výhodu, že zatímco já vleču, nebo jsem vlekl, sedm osm knih, tak ona má jen iPad a jinak nebere nic.
Myslíte si, že e-knihy postupně vytlačí knihy klasické?
Člověk by musel být prognostik, aby uměl odhadnout, jak velký bude sentiment a potřeba lidí zůstat u toho, na co jsou zvyklí. A také, jak rychle půjde dopředu technika. Čtečky jsou čím dál tenčí, čím dál lépe je vidět písmo, na dobití vám časem bude stačit solární mini panel… Představa knihkupectví s regály plnými jakýchsi čipů, které si budeme kupovat místo knih, je pro mě děsivá. Osobně bych byl rád, kdyby klasické knihy přežily, ale myslím si, že nás to převálcuje a že se klasické knihy stanou raritní, nóbl záležitostí pro fajnšmekry. Myslím, že za padesát let bude většina lidí číst na čtečkách, které budou knihy naprosto věrně připomínat.
A jak jste na tom s virtuální komunikací? Máte Facebook?
Nemám. Mám jen mail. A je pravda, že mám problém odpovědět na těch šedesát sedmdesát emailů, které tam za tři dny přijdou. Řada z nich jsou příjemné, ale jednoduše nestíhám to množství. Nemám sekretáře, který by za mě dvě třetiny vyřídil. Všechno vyřizuji sám.
Vrací se vám zájem o politiku? Dvě poslední knihy, které jste vydal před vaším úrazem, byly právě o ní.
Po úrazu jsem si povolil od politiky pauzu. V minulých letech jsem se české politice intenzivně věnoval, napsal jsem o ní dvě velmi otevřené a kritické knihy, kde jsem ty vazby, klany a mafie sledoval do velkých podrobností. Ale teď – nechci, aby to znělo silácky – jsem statisticky mrtvý, protože prasklou aortu přežije deset procent lidí. Takže si říkám, že jsem tady náhodou, a na tu pauzu mám právo. Úplně to ode mě odešlo. Samozřejmě si něco pomyslím, když třeba zaslechnu Zemana nebo nějaký výrok, ale nemám potřebu to beletrizovat.
Co byste vzkázal člověku, který právě dnes přežil prasklou aortu, mrtvici, prostě zásadní úraz s následky?
Nemyslím, že mám právo komukoli radit, protože sám jsem rehabilitaci zvládal velmi špatně. To není stylizace do skromnosti, to je konstatování faktu. Já jsem třeba necvičil všechna paměťová cvičení, co jsem měl, nebral jsem homeopatika, utápěl jsem se v sebelítosti, a tak dále. Byl jsem sám sobě protivný. Takže já jsem ten poslední, kdo by měl radit, jak to zvládnout. Ale snad bych to mohl obrátit a říct, že když to zvládnul někdo s tak lajdáckým přístupem jako já, zvládne to každý.
Obrázek v perexu: www.vaclavhavel-library.org/cs/index/fotogalerie/1242/totalni-viewegh-5-2-2014