Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby Joshua Bell nebyl jedním z nejslavnějších houslistů dneška: za minutu koncertu si jindy přijde i na tisíc dolarů. Onoho lednového rána roku 2007 hrál na housle z roku 1713, vyrobené Stradivarim osobně. Začal Bachovou Chaconne d moll z Partity č. 2 z r.1723, považovanou za jednu z nejobtížnějších a nejkrásnějších houslových skladeb vůbec. Pokračoval líbeznou Schubertovou Ave Maria. Následovaly další skladby, prověřené staletími.
Reakce publika na přednes ryzího umění virtuosem?
Až na výjimky prakticky žádná.
***
Joshua Bell se stal účastníkem sociálního experimentu, za nějž jeho autor, novinář Gene Weingarten z prestižního deníku Washington Post, později dostal Pulitzerovu cenu. Experiment měl prozkoumat, nakolik má na naše vnímání krásy vliv kontext. Bell v metru zahrál kvalitní produkci více než tisícovce lidí (přesněji 1097), ovšem pouhých sedm z nich mu naslouchalo více než minutu. Světově proslulý houslista zanedlouho s vděkem kvitoval jakýkoli projev zájmu. Pro umělce, který technickou stránku věci zvládnul již dávno a hraní pojímá především jako navazování kontaktu a vyprávění příběhu mezi ním a posluchačem, byl nezájem kolemjdoucích frustrující.
Později Joshua Bell připustil, že nejtěžší pro něj bylo přijmout to, co se stalo pokaždé, když dohrál hudební kousek: nic. „Hudba prostě dohrála. Ti samí lidé, kteří si nevšimli, že hraju, si nevšimli, že jsem přestal hrát. Žádný potlesk, žádné uznání.“
Někoho Bellova hra ale přece zaujala. Například prodavače z pekárny ve vestibulu nebo čističku bot s alergií na pouliční hudebníky, která poprvé v životě nezavolala policii, jak to zpravidla dělává, protože „tenhle chlápek byl fakt dobrej“.
Jediní, kdo se před Bellem zastavil bez výjimky, byly děti (aby je jejich spěchající rodiče vzápětí odtáhli).
Konzultanti, ředitelé a poradci bez ohledu na věk, pohlaví či barvu pleti – ti všichni spěchali vestibulem stanice l´Enfant Plaza za svou prací a slavného houslistu míjeli bez povšimnutí. Někteří později uvedli, že Bella vůbec nezaznamenali. A to přesto, že, jak sám později poznamenal, přinejmenším z čistě technického hlediska dělal značný rámus.
Až úplně v závěru Bella poznala kolemjdoucí demografka, která byla pár dní předtím na jeho koncertu, a skokově zvýšila jeho výdělek o rovných dvacet dolarů.
***
Jak interpretovat to, co se stalo ve washingtonském metru onoho lednového rána roku 2007?
Lze se spokojit s vysvětlením, že Joshua Bell byl ve špatnou dobu na špatném místě?
Jsme odsouzeni nevidět krásu, pokud není správně „zarámovaná“?
„Ano“ by na poslední otázku nejspíše odpověděl i sám Immanuel Kant. Alespoň to tvrdí přední znalec Kantova díla Paul Guyer z Pensylvánské univerzity. V první části své Kritiky soudnosti, věnované právě otázkám estetiky, Kant tvrdí, že schopnost vnímat krásu je podmíněna schopností činit morální soudy – ovšem za podmínky, že pozorovací podmínky jsou optimální. Což vestibul metra v ranní špičce pro poslech klasické hudby při nejlepší vůli není.
***
Bylo by jistě možné položit si i mnohé další otázky. Ta nejpodstatnější a zároveň nezodpověditelná zní: kolikrát jsme dnes minuli krásu, aniž jsme si jí všimli?
…Pro začátek postačí méně spěchat a více vnímat. Tak, jak jsme to uměli kdysi.