Reklama
 
Blog | Michaela Mlíčková Jelínková

Bobřík na chatě

Opatrně vytáhnu keramický nůž značky Tescoma zpod polštáře a položím ho vedle Sava a dvou kilových závaží na skříňku u hlavy postele. Z displeje mobilu vymažu předpřipravené trojčíslí 158 tak, abych ho nevytočila. Je devět hodin deset minut a právě jsem se probudila do krásného rána. Sama, živá, na chatě. 

Uvedené rekvizity jsou pozůstatky improvizované operace „Ani vrah tě nepřekvapí“ z předchozího večera.  Její součástí byla i půlka sedmičky z místní večerky, což může a nemusí vysvětlovat mou třeštící hlavu. Nebudu ji ale dodatečně pomlouvat: bůh ví, jak bych bez ní usnula v indiánské chatě. Ten název, který chatě dala kamarádka Marta, celkem sedí. Je to prosté dřevěné místo usazené v koutě vzrostlé zahrady, protože o tu tady jde na první pohled především: sad, louka a les v jednom.

Nejlepší časy mají zahrada i chata dávno za sebou. Říká se, že děti, manželství a zahrady jsou obrázkem péče, které se jim dostává. Energická ruka babičky Izabely tady už deset let viditelně chybí. Nezbyde než zapojit ruce své. Tulipány i šeříky zdivočely, většina záhonů zarostla. (Nevěřila bych, jakou práci dá obnovit záhon zarostlý travou; zatím jsem zvládla zušlechtit a osázet jen asi patnáct metrů čtverečních.) Ve vzduchu se vznáší stále stejná vůně oprýskaného nátěru, opře-li se do chaty jako dnes zprudka slunce. Když si nesu kafe na stůl pod starou švestku, ranní rosa studí stejně, jako když mi v hrnku šplouchalo kakao. Hrdličky x-té generace spokojeně vrkají a houpou se na větvích sedmdesátiletých smrků, šumících starou známou píseň. Sršeň hučí kdesi pod krovem, voda na propanbutanovém vařiči bublá. Je to dokonalá teleportace v čase, jen místo Tupolevů čeří modrou oblohu tenké bílé brázdy za Boeingy.

Skoro nic se nezměnilo, a přitom je všechno jinak.

Reklama

Kromě Tupolevů taky třeba samota. Dříve běžná součást mého života; dnes rarita. Sama na chatě jako vrcholný zážitek – chápu, pokud se teď ušklíbáte. Ovšem já jsem váhala, zda to zvládnu; přiznávám. Člověk si odvykne být sám, když má rodinu. Takže jsem měla trochu strach; určitě větší, než když jsem tu kdysi přespávala ve zkouškových obdobích. I když, i tehdy jsem jednou nahnáno měla. Byla už tma, když v dálce vidím siluetu poněkud těžkopádně přelézat branku ovinutou ostnatým drátem. Usoudila jsem, že jde o zbloudilého opilce, vytáhla ze šuplíku nejméně tupý nůž a vyčkávala přikrčená ve tmě na verandě. Nebyl to opilec, ale kamarád, který se zastavil na cestě bůhvíkam. Kamarád už je pryč, nůž je ve stole pořád.

Změnil se i můj strach. Jako matka se bojím víc. Ne kvůli sobě, ale kvůli dítěti. Co by s ním bylo, kdyby se mi něco stalo. Jak by se vyrovnal s tím, kdybych nebyla, a tak dále; samé chmurné myšlenky. Takže dnešní noc vlastně byla takový bobřík odvahy v mateřské lize.

A stál za to. S happy-endem i kocovinou.