Ve chvíli, kdy ke mně něžná bríza zanese další dávku mořských aerosolů, kvůli kterým se jsem se pachtila přes hory a doly, zapálí si pán nalevo. Na krabičce je napsáno Pušenie ubija. Ubitě se otočím o 180 stupňů a natočím hlavu, abych měla pána z dohledu. Zavřu oči, nadechnu se…uhelného obláčku od paní napravo. Pak poněkud naštvaně vstanu a rozhlédnu se.
Hledám místo – místo bez dýmu. Jsem připravena se přestěhovat. Okamžitě. Se dvěma lehátky a třemi taškami, jednou matrací, dětským plovacím kruhem, člunem a křidélky. Ale není kam. Kam oko dohlédne, každý druhý kouří. Abych nepřeháněla, možná jen každý třetí. Ale to je fuk. Šedavé obláčky poháněné mořskou brízou si nevybírají; tančí nad hlavami malých, velkých, tlustých, tenkých. Chvíli tady, chvíli tam.
Pán u stánku s občerstvením si dává pivo. Možná třetí, možná páté. Možná by neměl. Jeho břicho je veliké a kulaté, skoro by se chtělo říct arcipupek. Ale je to jeho pupek a mě nijak neobtěžuje. Když budu chtít, sklopím zrak.
Což také vzápětí udělám. A mezi oblázky a vybledlými špačky sním svůj sen o čistém vzduchu na pláži. A hledám svou svobodu, i když – mezi námi – úvahy o svobodě, kde hlavní roli hraje silně návyková látka, jsou podle mě tak trochu…pošetilé.
Možná ale ne tak docela. V Nice, Marseille a Bibione už nekuřácké pláže jsou – podotýkám z rozhodnutí místních starostů, nikoli EU.
A tak doufám, že se jejich nápad časem ujme i jinde. A já si budu moci i v krásném Chorvatsku vybrat.
Nekuřáckou pláž.
Související: http://respekt.ihned.cz/na-zdravi/c1-63184960-nekurte-mi-do-gulase-ale-do-kavy