Kdo četl můj předchozí blogpost, ví, že jsem se letos se zimou neloučila zrovna lehce – asi poprvé v životě jsem nedychtila po jaru. Ovšem když jsem po týdnu v kanceláři podlehla vábení slunce a po třech letech vyrazila si zabruslit na pražskou Ladronku, byla jsem vystavena takové ofenzívě šarmu, že jsem to doslova málem neustála. Tím spíš, že se mi na krku neustále houpalo kilo a čtvrt japonské techniky, kterou jsem dostala k vánocům. Oťukávám se s ní nyní a s termíny jako ohnisková vzdálenost (neplést s ohništěm!), hloubka ostrosti, clona (něco jako záclona), závěrka atd. a trénuji především metodou pokus – omyl. To se týká i aplikace Photoshopu, se kterým máme za sebou první den boje. Docela dost mě technicky potrápil i RB.
Na Ladronce je ale každopádně krásně.
P.S. Pro upřesnění (nikoli zbavení se zodpovědnosti): k tomu lehce provokativnímu titulku mě přimělo přečtení inspirativního blogpostu paní Angely.
Praha – Břevnov. Dle očitých svědků právě těmito vraty vstoupilo jaro do Prahy,
pročež následně zezelenala. Balkón ovšem stále čeká na trubadúra.
Ladronka.
Jehněda je hnědá.
Červená a modrý. Hezké české.
Modříny na modrém podkladu aneb Hádej, kde je západ.
2+2+2 aneb všichni v dobrém rozmaru.
Zblízka i zdaleka.
Don´t worry, baby!
Oblouky aneb jedno z mučidel a návod k jeho použití.
Je to fuška, tohle jaro.
Spolu nad Prahou.
