Když jde o cosi stejné, cosi pro oba vnější, lze se jakž takž domluvit. Umíme si představit, že dívá-li se člověk na Říp shora, vidí zelený placatý ovál, dívá-li se ze strany, vidí cosi jako velký obrácený hluboký talíř.

Když jde o cosi vnitřního, o vnímání sebe sama, posuzování a ovlivňování toho děje, kterým sami pro sebe jsme, máme před sebou téměř nepřekonatelnou potíž: obvykle se nám jen ZDÁ, že mluvíme o tomtéž:-)

Takže se omlouvám za svou filipiku proti Vašemu hledání bohorovného klidu – neznám to, čemu Vy v sobě říkáte nežádoucí neklid, ani to, čemu říkáte žádoucí klid. To jsou věci příliš intimní; mnohdy člověk za celý život nepotká nikoho, komu by je mohl a chtěl vysvětlit.

Ano, ty struktury v nás mohou být podobné jak dvě hory – ale taky mohou být zásadně jiné. Lze jim prozumět v dialogu – ale jen málokdy:-)

Moc pěkný příklad, který si neodpustím: takový proton je obrovsky stabilní, dalo by se říci, že je vlastně klidný. Ale ve skutečnosti to je zacyklený obrovitý, uvnitř nepředstavitelně silný pohyb, původní neklid, blízký tomu, co všechno je tento svět.

Hm, možná jsem tu básničku psal včera déle 🙂

Ale už končím se zahlcujícími slovy, básničky jsou aspoň v tomhle lepší. Pro mne oběma radostem tady bylo učiněno zadost, ale jak pro Vás, nevím. Ublížit to snad nemůže. Snad se mi nepovedlo přidat Vám další díl neklidu vysvětlením jeho – pro mne podstatné – krásy:-)

A věřte mi, teď jsem – ačkoliv ve víru – zároveň docela klidný:-)

Aneb pro jistotu ještě jinou řečí na závěr: k vlastní míře neklidu musí člověk najít vlastní, tomuto neklidu odpovídající míru předávání.

Mimochodem, naším vnímání světa lze nádherně odlišit dva zásadně jiné druhy radosti. Z energie vznikne nejdříve růst, vytváření nového prostoru pro určitý typ pohybu – v memetickém lidském pohybu je tahle smysluplnost provázená radostí extenzivní, asociativní vír nějakého tématu v mysli člověka exponenciálně roste. A uvnitř nového prostoru potom předáváním může vznikat zacyklení, sladění, hudba, harmonie… pohyblivý klid, jistota, zabudování asociativních vírů

Má-li v sobě někdo sopku, těžko bude hledat vnitřní klid – může si namluvit, že se potlačí, přebuduje, umrtví, ale to obvykle končí nějakým typem výbuchu. Soustředit se na několik velmi kapacitních předávacích kanálů? To lze jen tehdy, když znáte směry svého vnitřního přetlaku, protože jinak jeden směr vyčerpáte, ovšem druhý mezitím přeteče.

Genetický přetlak je „řešen“ potomstvem, padáčky pampelišek. Memetický – komunikací. Podaří-li se Vám komunikací všesměrně odkanalizovat veškerá svá zevnitř rostoucí témata, rozumí-li Vám někdo, někteří, vytvoříte klidně pulzující síť. A ze zuřivosti expanze je najednou klidná něha, ačkoliv ta vnitřní energie je pořád stejná.

Snažil jsem se o komprimaci, ale nezdařilo se, zkusím to tedy prózou. Vlastně bych o tomhle tématu psal nejradši velmi dlouze, protože jde o zcela obecný, zásadní přírodní princip.

Neklid lze také vyjádřit jako přetlak, ve fyzice by se mírou neklidu dala nazvat teplota – a neklid je v samé své podstatě totéž co energie, schopnost pohybu. Představte si částici, která je nabitá mnohem větší energií, než podobné částice okolní: co se s ní děje?
1) Je-li sama: letí, rozpíná se, vytváří nový prostor
2) Je-li mezi jinými: naráží do ostatních, předává svou energii, rozpohybovává jiné

Nevím, je to jasnější?

Jsem-li plný neklidu, musím ze sebe tu energii vydat, rozdat jiným – k tomu potřebujete předávací kanál a příjemce. Proto sem píšete Vy i já. Proto se otevíráte jiným, komunikujete. A problém cítíte tehdy, když to nejde.

Dám si to tedy za dlouhodobý domácí úkol, do šeříkové noci to jistě stihnu. Odpovím na podstatu, abych ten květen trochu přivolal. To mi snad půjde líp a rychleji:-)

Je nemožné určit
správnou
míru neklidu

stejně jako je nemožné
jít zároveň
tisícem různých cest

bambusové výhonky
prorazí asfalt i srdce,
ke dvěma koňům
jsme vázali odsouzené
a kolik koňských sil
mají divoké myšlenky?

A přece všechna
zuřivá dravost života
nakonec zaplétá orchideje
do vlasů pralesních lián
se stejnou něhou
jako já každé ráno
copy své Zlatovlásce

Vidíte řešení?

Přece tam, v rostoucí síti času.

Každá pampeliška
pošle svůj neklid
v padáčcích do světa
každý šeřík
mnohokrát vykvete
a každý člověk
do smrti s ostatními

mluví.