Reklama
 
Blog | Michaela Mlíčková Jelínková

Z deníku kočovnice čili o prkotinách

Je to smutné, ale největší potěšení mi momentálně poskytuje infračervená lampa. 

Nejde o náhodu, nýbrž o důsledek stěhování. Ovšem vzhledem k tomu, že ona tři stěhování za poslední rok a půl (a další stěhování na obzoru) jsou dílem náhody – či osudu, to je asi jedno, výsledek je stejný – , pak i mé nejnovější přátelství s infračervenou lampou lze svým způsobem za náhodu považovat. Podobně jako skutečnost, že předchozí verze tohoto textu zmizela v neznámu poté, co se počítač bez varování vypnul (on možná nějaké varování vyslal, ale ke mně nedorazilo). Vzhledem k tomu, že druhý počítač včera napadl virus, vypadá to celé skoro jako vzkaz: Nepiš! Pro tentokrát se ale rozhodnu v tom žádné znamení nevidět, čímž se mi otevírá prostor dnes vytvořit – kromě dvou zbytečných prohlídek nemovitostí – aspoň něco.

Tak tedy – prudký výkyv venkovních teplot směrem dolů zhruba před dvěma týdny mě zastihl zcela nepřipravenou (ano, šlo o ten výkyv, který trvá doteď a který nejspíš vydrží až do jara, než se oteplí a začnou záplavy). Vzhledem k tomu, že jde o první podzim v našem bytě „na kopci“, neexistuje nic jako tradiční místo skladování zimních věcí, kam by člověk prostě šel a jako každý rok vytáhl teplý kabát, když nadejde čas. Několik dní jsem poctivě prolézala šatnu, abych dospěla k závěru, že v tomhle bytě moje teplé kabáty nejsou, čili že je třeba prozkoumat naše tři sklepy, z nichž dva jsou  bohužel vzdálené několik kilometrů. Přišlo mi to krajně podezřelé, neboť poté, co vykradli sklep v Z., zapřísáhla jsem se, že do sklepa nic hodnotného nedám, a tuplem ne oblečení, pracně nakoupené a vybrané, a v některých případech doslova památečné.

Například smetanový prošívaný kabát, v němž jsem zkřehlá uvítala letošní podzim, mám už deset let (nebyl úplně levný, zato vypadá pořád jako nový, což je přesně ten důvod, proč až na výjimky nepovažuji za rozumné kupovat věci na dvě-tři sezóny). Mám ho ráda, a tak jsem ho, pravda, po menším faceliftu, oblékla i letos. Den za dnem jsem si namlouvala, že už je tepleji než včera, a podobné nesmysly. Nutno říct, že ten samý kabát mě kdysi spolehlivě zahřál v září v Helsinkách. Docela přesně si pamatuju, jak na tržišti v přístavu konzumuju lososa na grilu, odháním drzé holuby a pozoruju, jak se oranžové slunce koulí do moře mezi zelené ostrovy v zálivu, zatímco ve vzduchu se vznáší vůně ryb a dřevěného uhlí – a mně je báječně.

Reklama

Na finský podzim roku 2003 tedy můj oblíbený kabát stačil, ne tak už na ten letošní pražský. A tak jsem zimomřivě zatahovala krk mezi ramena na dětském hřišti, cestou do a z obchodu, a zejména  během čekání na realitní makléře v rámci hledání naší nové adresy. Mohlo by mě sice těšit, že někdo chodí později než já, ale pouze pokud by důsledky nebyly tak bolestivé: po čekání na jednoho takového, který přišel o dvacet minut později, aniž se omluvil, jsem definitivně propadla nastydnutí, které zároveň postihlo i moje záda. Rýma a kašel už naštěstí přešly – věřím, že i díky čaji z tymiánu, onom antibiotiku chudých, které jsem objevila teprve nedávno – ovšem na záda nestačí ani tymián.

Čekala jsem pět dní, že to přejde samo, ale vývoj byl přesně opačný: šestého rána jsem se probudila a můj krk byl na rozdíl od předchozích dní zcela nepohyblivý. Tedy – pokud by mě někdo chtěl mučit, jistě by mě hlavu otočit přiměl. Při každém pohledu do strany jsem tudíž byla nucena otáčet se celým tělem – přesně jako slepice. Kapitulovala jsem a zavolala slepé masérce, již mi doporučila jiná slepá masérka ze Vsetína, která mi odblokovala záda mimo jiné, když před dvěma lety vrcholila moje krize z nošení půlročního otesánka vykojeného do obrovských rozměrů. Doporučená masérka mě laskavě vyslechla a doporučila mi vyčkat, až bolesti poleví, což jsem s díky odmítla, vecpala se jí do ordinace, načež se již ten večer mým zádům dostalo úlevy, bohužel dočasné. Vyčkala jsem dle doporučení dva dny a poté se vydala k mému obvyklému masérovi, jelikož slepá masérka neměla čas, když jsem měla čas já.

Můj obvyklý masér, kterého jsem neviděla asi rok, masíruje mj. házenkáře na Dukle, a i když po operaci kýly zhubnul odhadem padesát kilo, pořád váží nejmíň metrák. Za normálních okolností k němu chodím ráda, protože, jak se říká – Ça fait du bien quand ça fait (un peu) mal, ale tentokrát jsem ho požádala mírně výhružným hlasem, aby mě šetřil. I tahle masáž mi ulevila, či spíše bolest z ní překryla bolest původní. Další ráno probíhalo podle již téměř tradičního scénáře, kdy první vjem, který probouzející se mozek zaregistruje, není, že už je ráno, ale že nádech bolí.  

Pro zachování upřímnosti této výpovědi musím sebekriticky přiznat dvě věci. Jednak že tělesné nápravě příliš nepomohl předvčerejší koncert Petera Gabriela a zejména skotačení v závěru na ploše (místa k sezení člověka hrozně svazují, nota bene když vedle něj sedí konvoj tak akurátních padesátníků jako vedle mě a M.). Dále pak, že bych konečně měla přestat podléhat nataženým ručkám a dojemnému „Naholu, naholu, k mámě!“, protože patnáct kilo občas velice živé váhy není pro regeneraci zad úplně optimální.

Dnes jsem tedy vytáhla infračervenou lampu, jak mi doporučil masér („Suchý teplo, jedině suchý teplo!“), a v mžiku jsme se staly přítelkyněmi. A tak tu sedím, omámená suchým vedrem, s šálou kolem krku, v zimním kabátě ve vlastní ložnici a s lampou zírající na mě velkým zhaslým červeným okem. A říkám si, že mi vlastně vůbec nic není. Že ta bolest, kterou jsem si poctivě vypěstovala a která se mi už zase rozlézá zády jako pavouk, je úplná prkotina.

Což taky je.

P.S. Zimní kabáty našel muž. Ve skříni. V jediné skříni, která v tomhle bytě je. Navíc naše.  

Ne že by mě nenapadlo se do ní podívat – ona ta skříň prostě na několik dní z bytu zmizela.

Nebo snad existuje nějaké jiné rozumné vysvětlení…?