Summit Obama-Medveděv udělal Praze svým způsobem reklamu a potvrdil, že Češi jsou tak schopní, že by zřejmě dokázali během pár dní úspěšně zorganizovat i summit s Marťany. Ale Praha tentokrát zůstala především geopolitickou a marketingovou kulisou – narozdíl od loňského summitu EU-USA, kdy jsme jako země předsedající EU skutečně hráli první housle. S čerstvě popravenou vládou to bohužel jaksi postrádalo ten správný šmrnc, i když organizace byla také bezchybná. Pád vlády zanechal na reputaci země takové šrámy, že i kdybychom zorganizovali deset včerejších summitů v jednom týdnu, nebude nám to nic platné.
Reputace neboli dobré jméno je neviditelná křehká nádoba. I přesto – či právě proto – lidé, firmy, organizace i státy věnují vytváření a ošetřování dobrého jména nemalou pozornost i prostředky. Budování např. takového „goodwill“ banky je otázkou i desítek let, zatímco zničit ho lze přes noc. Reputace ale hraje roli i v kontextu teorie her a Vězňova dilematu: zoolog Matt Ridley ji ve své slavné knize Původ ctnosti považuje za životně důležitý doplněk úspěšného fungování živých organismů.
Hodnota dobrého jména je těžko vyčíslitelná a jeho poškození má někdy plíživé, jindy velmi konkrétní – i finanční – následky; příkladem z druhé skupiny budiž Tiger Woods alias Záletník roku 2009. Sestřelení vlády během předsednictví je bohužel tím prvním případem. Jsem ale přesvědčena, že kdyby šly náklady na toto poškození reputace vyčíslit, činí schodek rozpočtu za r. 2009 nikoli 5,9%, ale čtvrtinu HDP.
Někteří moji známí tvrdí, že v Bruselu není v této době dobré být Čechem: pád vlády je něco, nač se nezapomíná. Jistě, byly i jiné nešťastné historky, které ale blednou v porovnání s tímto aktem vnitropolitické pomsty. Ostatně podobné svědectví podala nedávno v jinak k evropským tématům spíše vlažné MfD jedna právnička žijící v Londýně. Je to myšleno samozřejmě s nadsázkou, nicméně toto tvrzení má bohužel pravdivé jádro. Když se mě v týdnech po pádu vlády ptali zahraniční diplomati a novináři na motivaci shození vlády, jen jsem krčila rameny. Jak jim vysvětlit, že „To oni!“ – když pro ně jsme všichni Češi? Taková sebedestrukce je v Evropě unikátní a pro ostatní nepochopitelná. Kdyby tato země mohla plakat, dodnes slyšíme její nářek nad tím, jak se k ní část jejích lidí zachovala, když se potřebovala soustředit na nejdůležitější roli ve své novodobé historii a kdy tedy byla její reputace nejzranitelnější.
Je šílené vidět, že jsou to ti samí, kterým nejvíce přejí předvolební průzkumy.