Jakl vypráví, jak jeho kamarád přesvědčil skupinu lidí, kteří potřebovali vybrat jednoho mezi sebou, aby použili „zrychlenou“ formu hry kámen-nůžky-papír, tzn. bez onoho papíru. „A dotyční bez mrknutí oka několik minut střihali jen mezi kamenem a nůžkami, než si uvědomili, co je to za blbost. A takto mu to vyšlo při nějaké hře ještě jednou,“ popisuje L.Jakl.
Ta historka mě opravdu pobavila a bez výhrad s ní souzním. Pochybuji dnes a denně, a i proto, jak jsem naznačila ve svém posledním blogu, nepatřím ke skálopevným zastáncům teorie globálních změn klimatu. Možná proto, že jsem si poměrně jista, že za většinou věcí je třeba hledat byznys. Mám také bohužel celkem osobně odžito, kam až může zajít mediální masáž. Můj vztah ke statistice, z níž jsem kdysi v potu tváře skládala bakalářskou zkoušku, dnes asi nejlépe vystihuje zlidovělý citát „Věřím jen statistikám, které jsem si sám zfalšoval“.
Ale i kdyby za debatou o globálních změnách klimatu bylo vše výše uvedené, a ty postrádaly jakýkoli lidský podpis, budu se ptát: je v pořádku kašlat na přírodu, válcovat žáby dálnicemi, protože jsou to „jenom“ žáby, vybetonovat pokud možno všechnu zeleň ve městech? Pokud ano, proč si potom lidé s kulatým razítkem a ti, kteří za nimi stojí, pořizují domy a byty uprostřed oáz zeleně, kde metr čtvereční stojí víc než v Paříži?
A vůbec – není teď v Laponsku třicet stupňů, zatímco Česko už půl roku v podstatě nevidělo slunce, náhodou také proto, že ničíme tuhle planetu víc, než si ve své svobodné pohodlnosti připouštíme?
Patří k základní výbavě politiků, mezi nimi i L. Jakla a jeho bývalého-současného chlebodárce, umět nacpat svou pravdu co možná neochvějně do zkratkovitých bonmotů, které v hlavě udrží i volič po deseti pivech a třech zelených. V případě LJ tedy, že je třeba zakázat cyklisty; že hledat alternativy k uhlí – kromě jádra – je blbost; že trh vyřeší vše, že globální oteplování je levicová fikce, a tak dále. Tato davům imponující neochvějnost je však sama sobě kamenem úrazu. Ve své slepé umanutosti je pro mě osobně krajně nedůvěryhodná. Ostatně, za vše hovoří fakt, že se Jakl a jemu podobní svorně vysmívají „globálním oteplovačům“, i když pravděpodobně dobře vědí, že ekologové hovoří nikoli o oteplování, nýbrž změnách klimatu, podle nichž je oteplování kompenzováno mj. právě ochlazením a dešti. Náhoda, nebo manipulace?
Zajímalo by mě, zda L. Jakla při čtení příběhů lidí zmučených pátou povodní v patnácti letech nenapadne, jestli jeho konzistentnost v boji proti globálním změnám klimatu není jen převlečená neochota čelit jinému názoru. Jestli mu v uších, kromě vodopádu za oknem, nezní alespoň ozvěna pochybnosti.
Pochybnosti, že mu někdo, možná on sám, kdysi dávno schoval papír.