Reklama
 
Blog | Michaela Mlíčková Jelínková

Globální detektivka s řeckou zápletkou, špióni a vítězství Německa

Kauza „Řecko“ je prvním skutečným zemětřesením v historii eurozóny, jehož průběh a řešení budou důležitým precedentem do budoucna. Nedávné nahlédnutí do řecké kuchyně nenadchlo nikoho. Dobře živení domácí vyšlí z cviku začali neochotně vymetat letitý nepořádek, který mimo jiné odhalil spoustu nezaplacených účtů zastrčených kdesi pod kredencí. Záhy se ukázalo, že to Řekové sami nezvládnou, a budou tedy muset povolat profesionální úklidovou četu. Nyní se rozhoduje, zda se četa bude jmenovat „Eurozóna“, nebo Mezinárodní měnový fond, což by pravděpodobně podkopalo kredibilitu eurozóny. V případě prvním by šlo zřejmě o bilaterální, především německou pomoc.

Klíčový článek 122 Lisabonské smlouvy totiž omezuje situace, kdy může Unie, resp. eurozóna finančně pomoci jednotlivým státům, na oblast energetiky a nebo „[…]nastanou-li členskému státu z důvodu mimořádných událostí, které nemůže ovlivnit, obtíže nebo je-li z téhož důvodu vážně ohrožen závažnými obtížemi […]“ No a do toho se Řecko zřejmě nevejde i z důvodů popsaných níže. V případě německé či jiné unijní pomoci by byla důvěryhodnost eurozóny zachována. Je ovšem otázkou na jak dlouho, protože Unie na rozdíl od MMF nemá na Řeky páky, a vzhledem k tomu, že jejich novodobé rozpočtové problémy sahají až do 19. století, dobrovolná náprava se nejeví zrovna pravděpodobná, což potvrzuje i velká lednová stávka proti jakýmkoli restrikcím. Pro srovnání: v Německu se tento čtvrtek největší odborový svaz IG Metall po méně než týdenním vyjednávání dohodnul s vládou na zmrazení platů v roce 2010.

Svým způsobem je právě Německo jakýmsi vítězem řecké krize. Je teď snad ještě skloňovanější než samotné Řecko, přičemž nejde o mediální bublinu, nýbrž o logické vyústění reality. Jediné je na tom relativně tak dobře, aby si mohlo dopřát úvahy o zásadní pomoci druhým. Francie se musí spokojit s rolí sekundanta; role ostatních zemí je velkým otazníkem, byť nějaké zapojení všech bude Německo podle posledních zpráv požadovat. Současná situace tak potvrdila postavení Německa jakožto velmoci svého druhu i v globálním měřítku, a to bez ohledu na to, zda nakonec Řecku pomůže, či nikoli. Do role zachránce se Německo v žádném případě nehrnulo a stále mu není po chuti; nicméně si zřejmě spočítalo (o problémech jižní Evropy se mluví již dlouho), že náklady na krach Řecka by byly vyšší než případná pomoc. V této souvislosti není od věci zmínit, že v loňském průzkumu BBC bylo Německo nejpopulárnější zemí vůbec, přičemž jeho „šéfka“ byla již po čtvrté označena časopisem Forbes za nejvlivnější ženu světa.

Tento týden se z evropského dramatu stala globální detektivka: Merkelová vypálila ostrou kritiku směrem k USA poté, co začaly dostávat konkrétnější kontury spekulace z počátku února o účetní operaci (cross-currency swap) z let 2001-2002 s Řeckem a americkou bankou Goldman Sachs v hlavních rolích. Američané měli pomoci Řekům zamaskovat skutečný stav jejich dluhu (resp. převléct ho za kurzovou operaci s fiktivním kurzem a odložit jeho splacení do budoucnosti), a umožnit jim tak dostat se do eurozóny. V tuto chvíli šetří Eurostat, zda Řekové tehdy porušili pravidla, ale nejmenovaný mluvčí Komise např. již řekl neoficiálně řekl, že „zřejmě nebyla porušena litera smluv, ale pouze jejich duch“ 🙂 Tak jako tak je to docela „pecka“ a velice zajímavé je rovněž pozorovat, jak se k celé záležitosti stavějí média z různých zemí.

Zde dovolte malou – jakousi českou výroční – odbočku. Jen pár médií má takový vliv, že dokážou např. rozhýbat kurz měny. Mezi ně patří Financial Times, Wall Street Journal, New York Times a The Economist (všechna anglosaská). Jejich moc zažila Česká republika na vlastní kůži téměř přesně před rokem. 19. února 2009 hlásaly titulní stránky výše zmíněných periodik téměř identické zprávy ve stylu „Studený vítr z východu“ o nové (ekonomické) železné oponě, které vykreslovaly situaci bank ve východní Evropě v nejčernějších barvách bez ohledu na reálné rozdíly mezi zeměmi a poukazovaly na nedostatek solidarity ze strany eurozóny. Bylo to myslím historicky poprvé, co Česká národní banka opakovaně dementovala nějaké informace v médiích. Guvernér Tůma dokonce inicioval společné prohlášení s dalšími pěti guvernéry; viceguvernéři psali články do FT, ČNB intervenovala ve prospěch koruny. Investoři po pár týdnech začali rozlišovat mezi jednotlivými zeměmi a koruna se zklidnila, nicméně doteď není zcela jisté, proč to celé vlastně celé vypuklo.

Ale zpět k současné krizi Řecka a eura. Většina řeckých médií, i na základě výroků premiéra Papandreoua, obviňuje od vypuknutí krize všechny kromě Řeků a brojí proti spekulantům a politickému komplotu tak vehementně, že to v kombinaci s jejich průšvihem působí poměrně nevěrohodně. Podobně ale hovoří i premiér Zapatero a španělská média, kteří k motivům spekulantů útočících na euro přihodili boj proti silnější finanční regulaci. Do boje proti spekulantům Španělsko dokonce zapojilo tajné služby. Do toho zkritizovala roli Američanů v maskování řeckého dluhu nejen silně levicová a protiamerická Libération, ale např. i Der Speigel. Anglosaská média teorii komplotu proti euru dosud převážně zpochybňovala včetně provinění Američanů v řeckém případu, nicméně byl to právě list New York Times, kdo přišel minulou s detailním příběhem řecké swapové operace (informace o ní se údajně zveřejnil Risk Magazine již v r.2003 a v r.2005 je převzal Euromoney).

Už teď se objevují zprávy, že kreativní účetnictví používaly i ostatní vlády (např. Itálie a banka JP Morgan) a že ani Německo není nutně úplně z obliga. Ďábel ale bývá skryt v detailu, takže si raději počkejme. Každopádně se zdá, že i tak zdánlivě nudná záležitost jako účetnictví bude ještě chvíli zdrojem globálního vzrušení.

Reklama