xxx
Entropa, asi neznámější symbol českého předsednictví EU, se zřejmě trefila takříkajíc do černého, když Británii již v roce 2009 vyhradila ve skládačce evropských států prázdné místo. Nemyslíte, že by Češi měli být Unií dodatečně rehabilitováni za vizionářství?
Ano, svým způsobem to dnes působí věštecky. Na posledním bruselském summitu Británie velmi pravděpodobně vykročila k odchodu z Unie. Nastalá situace je extrémně nestabilní a z toho důvodu rovněž dlouhodobě neudržitelná. Vyhrotil se problém, který Británie měla odjakživa. Vždycky jsme byli trochu jiní. Ostatní státy více méně nemají ke členství v EU alternativu, ať již z důvodů geopolitických, zejména jejich vztahu k Německu, či obchodních. My jsme takovou alternativu vždy měli. Navíc se nepotřebujeme začleňovat do Unie z bezpečnostních důvodů. Ameriku nevnímáme jako soupeře, ale jako partnera, se kterým máme pevnou vazbu, a tak dále. Prostě tu vždy bylo mnoho věcí, které nás od Evropy odlišovaly.
Ale i přes tyto odlišnosti jste členem Unie téměř 40 let, tedy většinu její existence.
Věci teď ale dospěly do určitého kritického bodu. Britové jsou přesvědčeni, že lék na současnou krizi tkví především ve zvýšení evropské konkurenceschopnosti. V Evropě je příliš mnoho regulace. Jenže veškeré naše postoje, cokoli řekneme, je nyní a priori podezřelé. Když teď Brit vejde do místnosti, všichni se na něj dívají s podezřením. To je toxické. Francouzský prezident tuto atmosféru využil na posledním summitu k marginalizaci Británie. V rozhovoru pro Le Monde tento týden řekl doslova: “Nyní existují dvě Evropy. Jedna, která chce více regulace a solidarity, a druhá, kterou zajímá jedině logika vnitřního trhu.” Sarkozymu se splnil sen – konečně se zbavit Británie.
To zní, jako že jste se nechali napálit.
Ano, Cameron padl do francouzské léčky. Myslím, že jde ale o víc. Sarkozy nikdy nebyl přítelem rozšíření Unie na východ. Bylo to příliš mnoho zemí, příliš odlišných, euroskeptických a nedůvěryhodných – jako třeba Česká republika. Vzpomínáte si, jak vám házel klacky pod nohy, když jste po Francii přebírali předsednictví? Myslím, že Sarkozy chce Unii vrátit do stavu před rozšířením.
Myslíte osekat ji na tvrdé jádro?
Ano. Zatím ale není jasné, jak to jádro bude vypadat, kolik bude mít členů. Vzduchem létají různá čísla. Začátkem
příštího roku se očekává několik klíčových momentů. Následujících dva až tři měsíce budou pro Unii i euro kritické.
A pokud obstojí?
Pak stále ještě není vyhráno. Trhy mají v tuto chvíli nervy napjaté tak, že stačí jedna nečekaná špatná zpráva, aby se vše začalo bortit.
Myslíte krach nějaké velké banky?
Nemusí být ani velká. Stačí nečekaně špatné statistiky nějaké země, a to odpálí vlnu, kterou pak už nepůjde zastavit. Existuje opravdu velké riziko kolapsu.
Jak by takový kolaps vypadal v praxi?
Je těžké si to představit. Každopádně pro Británii by to znamenalo katastrofu. Propojenost britské ekonomiky například s ekonomikami Řecka, Irska a Španělska je větší než jejich propojenost s Německem. Banky jen těchto tří zemí dluží našim bankám sumu, která představuje 14,7% ročního HDP Británie. Toryové momentálně rádi hovoří o eurozóně jako o Titaniku a radují se, že jej Británie včas opustila. Mně ale, jak jsem ostatně již tento týden napsal na svém blogu, připadá příhodnější přirovnání k Černobylu. Titanik se sice potopil, ale zbytek světa tím nebyl zasažen. Pokud se rozpadne eurozóna, negativní dopady pocítí celý svět.
Říkal jste, že trhům zřejmě rupnou nervy. To zní v podstatě nevyhnutelně, protože dřív nebo později nějaká nedobrá zpráva musí přijít. Život nesestává jen z milých překvapení. Znamená to tedy, že cokoli teď evropské země udělají, všechny snahy o záchranu eura, všechny summity, jsou už vlastně zbytečné?
Poslední summit v Bruselu nebyl summitem, který pomohl euru. Byl to summit, který měl německé voliče ujistit, že už nikdy žádná členská země EU nebude moci nadělat tak obrovské dluhy, jaké řeší Unie nyní. Summit zaručil disciplínu do budoucna. Jenže teď je třeba zachránit měnu! Většina členských států eurozóny by chtěla, aby Evropská centrální banka získala mandát vystupovat jako věřitel poslední záchrany nejohroženějších států. Proti tomu se ovšem postavilo Německo, které chce nejdříve obnovit důvěru svých voličů. Německo časem zřejmě přistoupí i na eurobondy, které nyní blokuje. Jenže to už bude zřejmě pozdě. Je to, jako když nemocnému se srdeční chorobou naordinujete běh. Ten je sice zdraví prospěšný, ale ne když vám hrozí infarkt. Špatný timing.
Rozumíte váhání České republiky ohledně připojení se k pomoci eurozóně?
Ano. České republice mimo jiné vadí, že v dohodě chybí Británie. A není sama, takových zemí je víc. Z politického hlediska však vaše vláda musí zejména pečlivě zvážit, jaký dopad by mělo její případné ignorování německých křesťanských demokratů. Vlády v obou zemích jsou středopravé, to hraje svou roli.
Jak rozhodnutí Davida Camerona vnímají obyčejní Britové?
Podle nejnovějšího průzkumu, který si tento týden zadal deník The Sun, 58% Britů Cameronovo rozhodnutí hodnotí kladně, 55% jej považuje za projev síly. Na druhou stranu pouze 25% lidí si myslí, že výsledek summitu je pro Británii dobrý. Z vyplývá, že Britové si vlastně nejsou jistí, co se vlastně stalo.
Evropa vypadá v poslední době jako spojené království, ovšem dvou zemí – Německa a Francie. Přitom se řeší celoevropské problémy. Proč podle vás téměř vůbec není vidět například Evropská komise?
Pokud bych měl použít středověkou metaforu, je Evropská komise jako arcibiskup během bitvy. Všichni ho sice respektují a poslouchají, ale rozhodnutí dělají vojevůdci. Ti mají skutečnou moc a také zodpovědnost; oni skutečně riskují. Evropská komise nedisponuje vlastními penězi. Ty mají národní státy, tedy zejména Německo a Francie. Jejich vlády také nesou riziko, že je jejich voliči pro rozhodnutí, která nyní učiní, zatratí.
Hodně se diskutuje o roli ratingových agentur. Ty se přitom v minulosti dopustily mnoha chyb. Nebylo by lepší se jejich hodnoceními neřídit?
Podívejte se, když budete mít horečku, můžete zlomit teploměr. Ratingové agentury říkají investorům za peníze, co je výhodné koupit a co ne. Vlády vidí trhy jako ďábla. Přitom jsou to jen lidé, kteří obchodují s penězi. Na trhu nemůžete nikoho donutit, aby si koupil vaše zboží, pokud ho nechce. Osud není v rukách ratingových agentur, ale trhů. A na trzích je v současnosti příliš mnoho půjček. Když se příliš zadlužíte, ztrácíte svou suverenitu, stáváte se otrokem své kreditní karty. To se stalo mnoha evropským zemím.
A na závěr na poněkud jinou notu. Máte dvě děti, žil jste mimo jiné v Bruselu a nyní v Londýně. Které město je pro rodinu s dětmi příjemnější?
Hlavní rozdíl spočívá v tom, že Londýn je velkým městem, kdežto Brusel velkou vesnicí. Logistika v Londýně je složitá. Když chcete děti odvézt za jejich kamarády, klidně vám to trvá hodinu a půl.
Kolik je vašim dětem?
Osm a sedm let. Studují francouzské lyceum.
Není to poněkud paradoxní vzhledem k vašemu vztahu k Francii?
Obdivuji francouzský vzdělávací systém. Navíc děti chodily do francouzského lycea již v Bruselu, takže v něm v Londýně přirozeně pokračují.
Jak to vypadá v Británii se zapojením otců do výchovy dětí? Chodí například na otcovskou dovolenou
Ano, ale děti se narodily ve Washingtonu, takže britský systém v tomto ohledu příliš neznám. Vím, že otcové mají ze zákona nárok na týden placeného volna, kterého mimochodem využil i David Cameron, když se mu vloni narodila dcera. Firmy ale nejsou příliš nakloněné podobným opatřením z důvodu ohrožení konkurenceschopnosti, zejména teď během krize. Velmi běžná je nicméně práce na částečný úvazek. Částečné úvazky jsou běžné ve velkých firmách i u lidí na VIP pozicích. Například David Miliband (bývalý ministr zahraničí – pozn. autorky) měl dvě poradkyně-matky, které si mezi sebe dělily práci.
A ještě jedna osobní otázka nakonec. Váš otec byl „C“, tedy šéfem britské tajné služby MI6. Nelákalo vás někdy jít v jeho stopách?
Ne. Na to, abych byl diplomatem nebo úředníkem, nejsem dost zdvořilý.
Tak to jste mě opravdu překvapil. Myslím, že neznám zdvořilejšího novináře.
Ne, opravdu nejsem dost diplomatický, ani nemám sebekázeň, kterou povolání diplomata – úředníka vyžaduje. A navíc svou práci mám opravdu rád.
David Rennie (1971) je politickým komentátorem týdeníku The Economist od r. 2007. První čtyři roky působil jako zpravodaj v Bruselu, nyní je editorem sloupku Bagehot, který se zaměřuje na britskou politiku. Předtím pracoval mj. jako zahraniční dopisovatel v Sydney, Pekingu a Washingtonu pro deník The Daily Telegraph. Je synem Sira Johna Rennieho, bývalého šéfa britské tajné služby MI6.